ZEL(e)NÉ LISTY

Stapelia leendertziae N. E. Brown (1910) aneb zase s křížkem po funusu

Fotografie 1:

1. S. leendertziae minulý rok

2. S. leendertziae letos

..................................................................

Možná vás to podle minulých článků na ZL už napadlo: mám ráda kytky, které jsou netradiční, odlišné a třeba i podivné. Občas jsou to celé rody, občas jsou to jen druhy v rámci nějakého známého rodu. Například takové stapélie: vzpřímené zelené stonky s hrbolky a na nejmladších doširoka otevřené květy různých velikostí znáte asi všichni. Před 5 lety jsem však v jedné belgické sbírce na vlastní oči uviděla v květu stapélii hodně nevšední, nelišila se sice barvou či velikostí květu, ale tentokrát jeho tvarem: žádné do stran otevřené cípy koruny, ty byly tentokrát kratší, i když na nich nechyběly příčné hrbolky a typické brvité chlupy. Ale ten tvar! Cípy se rozdělovaly až ve spodní třetině květu, takže květ tvořil jakýsi zvonec. Pokud vím (nejsem znalec), mnoho dalších stapélií něco takového nemá a je možné, že je díky tomu v rámci rodu S. leendertziae jedinečná.

Když jsem se o nevšední podobě květu této stapélie s těžko zapamatovatelným jménem zmiňovala u Coka Grootscholtena, vůbec jsem nečekala, že mi po chvilce přinese velký řízek tohoto druhu.

Rostlinu jsme doma rozdělili do třech květináčů a těšili se, jak se příští rok předvede. Jak léta běžela, květy nepřicházely, zatímco ostatní stapélie kvetly jako o život. Pak jsem rostliny pustila z hlavy. Až minulý rok jsem si všimla poupěte. Jak jsem si rostlinu přenesla na dostupnější místo, poupě po několika dnech zaschlo a bylo po naději. Zhruba ve stejnou dobu po roce jsem provedla důkladnou prohlídku rostlin S. leendertziae a dočkala se, na jedné z nich jsem našla květ. Přišla jsem však pět minut po dvanácté: květ se již zavíral, takže jsem jej opět nenafotila v celé kráse.

S. leendertziae pochází z východních částí Jihoafrické republiky (provincie Gauteng, Mpumalanga, KwaZulu- Natal a Swaziland). Podivné jméno dostala na počest svého objevitele jménem Reino Leendertz. Zapátrala jsem, co bližšího lze najít o této osobě. Zjistila jsem, že je to vlastně objevitelka, narozená r. 1869 v Holandsku. Tato původně lékárnice se dala na studium botaniky (jejím profesorem byl H. de Vries) a od začátku 20. století působila v Jihoafrické republice, kde pracovala v Pretorii jako botanička Transvaalského muzea. Na kole objížděla okolí Pretorie a sbírala položky do muzejního herbáře. Poté, co se vdala, přijala manželovo jméno, takže pozdější položky už jsou uloženy pod jménem R. Pott- Leendertz či jen R. Pott. Sbírané rostliny pochopitelně z valné většiny nebyly jen sukulentní, ale z těch, co byly, připomenu třeba ještě známější Delosperma leendertziae. Paní Pott se dožila úctyhodných 96 let a za svůj život v muzeu uložila neskutečných 6000 herbářových položek.

V tomto je internet geniální, pokud jej využíváme v rozumné míře, pomůže nám s informacemi, ke kterým bychom se hodně složitě dostávali. Reino Leendertz by pro mě byla mužem a za jménem S. leendertziae bych nikdy neviděla práci této pracovité osoby, která život zasvětila jihoafrickým rostlinám. R.

Fotografie 2 - Stapelia leendertziae se zavírajícím se květem