Stapelia engleriana
Stapelia engleriana Schlechter (1905)
Fotografie 1:
1. Detail povrchu stonku
2. Stapelia engleriana
.........................................................
Zdánlivě by se dalo namítnout, že už zase píšeme o rostlině, která se u nás vlastně ani neohřála. Nakoupili jsme ji zhruba před měsícem a bez mučení přiznávám, že to bylo hlavně kvůli dvěma poupatům, která měla. Těsně před tím totiž jeden kolega z klubu nesl okolo rostlinu právě nakvetlou, s květem sice malým, ale díky nazpět zahnutým lalokům takřka nepřehlédnutelným. Měla jsem štěstí, v prodeji byla ještě jedna rostlina a jak vidíte na fotografii, nakonec stihla nakvést. Tepla už nebylo tolik, takže se květ neotevřel tak doširoka.
Až teď se ukázalo, jak dokáže být lidská paměť děravá, obzvlášť ta moje. Když jsem si prohlížela stavbu květu, naskočilo mi jméno rodu Tromotriche. Najednou si dáte dvě a dvě dohromady a je vám to jasné. Stapelia engleriana je vlastně Tromotriche engleriana, kterou máme ve sbírce už docela dlouho, jen nám nikdy nekvetla. Zařazení tohoto druhu mezi Tromotriche z roku 1982 je však podle poslední nomenklatury neplatné, takže zůstaneme u původního označení Stapelia. Pro zvědavce ještě dodávám, že druhové jméno rostlina dostala pravděpodobně podle německého botanika Adolfa Englera, který žil v druhé polovině 19. a první třetině 20. století a jeho nejznámějším odkazem je podle Wikipedie vytvoření nového systematického rozdělení rostlin, využívaného kromě jiného při třídění rostlin v herbářích. Jmenuje se podle něj i několik rostlinných rodů.
Druh pochází z Jihoafrické republiky – z jejích západnějších částí (Západní Kapsko, Severní Kapsko). Od dalších stapelií se liší zvláštní barvou sametově ochlupených čtyřžeberných stonků – je to taková těžko definovatelná modrošedozelená barva. Odlišný je i styl růstu, rostlina má část stonků i pod zemí, ty jsou tenčí, delší a na koncích bělavé. Květy se objevují na dolů ohnutých stopkách do 3 cm délky, jsou uvnitř pro stapelie typicky fialovohnědé, s hrbolky a brvami, vnější barva je nenápadně krémová, občas s fialovými skvrnkami. Celý květ není velký, délka laloků je do 2 cm, zvláštností je výše zmiňovaný zvláštní vzhled květu v době, kdy se otevřené laloky ohnou o 180° nazpět a přitisknou se zvenku na květ. Vypadá to, jako když ze stonků visí zvláštní extravagantní hrbolaté knoflíky se žlutým středem.
Díky znalosti původu rostliny už chápu, proč nám naše původní rostlina příliš neprosperovala (v jednom okamžiku nám dokonce odhnila od kořenů). Nebude asi spokojená s čistě letní vegetací, protože v oblasti, odkud pochází, přicházejí srážky i v zimě. Díky podzemním výběžkům jde však dobře řízkovat, takže při nějaké komplikaci jde zachránit ze zdravých částí.
Teď už zbývá jen najít trochu času a ve skleníku dobudovat pár úzkých polic na stapeliovité rostliny. Ty plánujeme už dlouho a místo by bylo, ale jejich realizaci neustále odkládáme a je to škoda. Rostliny by tak získaly stálé místo a nemusely by se na jaře a na podzim složitě vtěstnávat mezi jiné rostliny. Tak budu doufat, že se brzy poštěstí... R.
Fotografie 2:
1. Kvetoucí S. engleriana
2. Květ
