ZEL(e)NÉ LISTY

Sinningia insularis (Hoehne) Chautems 1990

Pro představu: jsme v Brazílii, tři desítky kilometrů jihovýchodně od velkoměsta Sao Paulo, kus od pobřeží mezi městy Santos a Sao Sebastiao. Byl jednou jeden ostrov, lépe řečeno ostrůvek, protože jeho velikost je pouhých 2,5 x 0,5km a nejvyšší kopec Boa Vista nemá ani 300m. To by nebylo nic zvláštního, podobných jsou na naší planetě kvanta. Na tomto pustém ostrůvku jménem Ilha dos Alcatrazes a z leteckého pohledu ve tvaru nastavené lidské ruky se vyskytují granitové skalky, hostící moc zajímavé rostliny: např. kaktusy, orchideje, bromelie, anturia, begonie a také zástupce čeledi Gesneriaceae. Konečně se dostáváme k jádru věci- jednou z těchto „gesnerek“ je Sinningia insularis. V tomto případě platí nomen omen, protože insularis znamená „z ostrova“.

Před mnoha lety jsem si S. insularis vysela ze semen pocházejících z brazilské pěstírny spolu s mnoha dalšími druhy, přičemž na rozdíl od nich mi nakonec žádná S. insularis nezůstala. Shodou náhod se ke mně relativně nedávno znovu dostala a už poněkolikáté kvete. Pěstuje se snadno: menší květináč, aby substrát dobře vysychal, což se ve skalních škvírách v přírodě asi děje, v růstové sezóně zálivka spolu s ostatními druhy, v zimě jen zřídka. Oranžové květy v přírodě sprašují kolibříci, ty v naší péči nahradíme umělým sprášením z květu na květ a včas sklidíme drobná semena, protože po otevření dřevnaté tobolky snadno vypadávají ven.

Endemické rostliny (a S. insularis endemická je) jsou velmi zranitelné, obzvlášť, když pocházejí z takto titěrného území. Pustý ostrov ji na jednu stranu chrání před lidmi, na druhou stranu se zde prý občas konají cvičné vojenské střelby (nemám ověřeno) a nebo ještě hůře může přijít nějaké nepěkná přírodní katastrofa. Proto je dobře, že se tento druh dostal do kultury mezi pěstitele a na druhý pokus i ke mně… RM