ZEL(e)NÉ LISTY

Sclerocarya birrea (A. Rich.) Hochst. (1844)

Když jsme vloni během velké burzy v belgickém Blankenberge chodili k prodejnímu stolu jednoho velkého německého prodejce sukulentů (stůl nás přitahoval asi jako vosy sklenice se sladkou limonádou), neodolali jsme závěrečnému výprodeji některých dřevin, protože kromě toho, že byly fakt krásné, majitel je prodával za sympatické ceny (dokonce ani Jirka nemusel žebrat o slevu a to je co říct). Zaujala mě tam kromě jiných také jedna se zvláštním jménem. Po nakouknutí do vyhledávače jsem zajásala: Sclerocarya birrea je v přírodě strom s lidovým jménem marula, vytvářející menší dužnaté plody přibližně tvaru a barvy našich meruněk či žlutých špendlíků. To by samo o sobě nebylo nikterak zvláštní, Afrika je plná nejrůznějších plodících dřevin, ale za prvé zrovna plody maruly chutnají divoké zvěři (slyšela jsem od Petra Pavelky krásnou historku o slonovi mírně přiopilém z nakvašených plodů a vyvádějícím vylomeniny) a hlavně za druhé se z plodů vyrábí kultovní sladký likér Amarula, chuťově vzdáleně srovnatelný s u nás známým Whiskey cream. A o Amarule se dá říct, že kdo ji aspoň jednou při africkém pobytu neochutná, jako by v Africe nebyl.

S Amarulou se mi pojí ještě jedna nadosmrti zapamatovaná historka. Právě tento likér jsme s Jirkou v Africe popíjeli, když jsme na farmě Rooiberg v Severním Kapsku čekali, až se v noci vrátí zbytek naší výpravy, který se vydal se soumrakem do divočiny autem hledat mobilní signál (ten jsme nutně potřebovali). A protože se kamarádi dlouho nevraceli a my o ně měli docela strach, Amarula ubývala a ubývala…

Zakoupená Sclerocarya byl vlastně takový klacík s listem na konci. Na zimu putoval do bytu a spolu s dalšími dřevinkami z různých částí Afriky a Madagascaru, kde dostával jen malou udržovací zálivku zhruba jednou za měsíc. Klacík shodil listy a docela jsem se zaradovala, když zase v únoru na vrcholu narašil. Nečekala jsem to, říkala jsem si, kde bere tu sílu. Vysvětlilo se to až při přesazování- vůbec to nebyl jen klacík, dřevinka měla pod zemí ukrytou slušnou zásobárničku v podobě ztloustlé báze. Tu jsem zase poslušně schovala zpátky pod úroveň substrátu, aby mohla v klidu dál přibývat.

Pojďme si něco bližšího povědět o samotném opadavém stromu Sclerocarya birrea (syn. Poupartia birrea, čeleď Anacardiaceae). Vyskytuje se s několika výjimkami v celé subsaharské Africe, na Komorských ostrovech a na západu Madagaskaru, dorůstá až 18m výšky a má jednopohlavní květy, samčí jsou drobnější a v květenství početnější, samičí jsou větší. Jak jsem už psala, plodem je jedlá peckovice s bohatým podílem vitamínu C, která, když odmyslím mlsnou zvěř, má využití u lidí: z plodů se vyrábí džemy, sirupy a již zmiňovaný likér a z pecek se lisuje olej, využívaný v kosmetickém průmyslu. Rozlišují se tři poddruhy: afra, birrea a multifolia. Zakoupená dřevinka měla na jmenovce Sclerocarya birrea subsp. caffra, předpokládám tedy, že by mělo asi být správně afra, ale s jistotou to nevím. Květů se asi nikdy nedočkám, ale i tak mám radost, že jsem v té Belgii podlehla pokušení.

R.