ZEL(e)NÉ LISTY

Sansevieria masoniana Chanin. (2000)

Kdybych to vzal čistě statisticky, tak co se týče počtu druhů, tak kromě cibulí mám nejvíc sansevier neboli tchýniných jazyků. Proto je tak trochu překvapivé, že se na Zelných listech o nich zrovna často nepíše (zatím 7 článků za těch necelých 20 let ZL). Asi to bude tím, že jsou to holky skromné a umí si počkat na svoji slavnou chvilku. Ta se většinou iniciuje kvetením a to ho ještě musíme stihnout zachytit na fotkách, což se vždy nepodaří, některé si totiž spokojeně kvetou v zimě, kdy je focení našich sansek složitější.

Před třemi týdny jsem si poprvé všiml klubajícího se květenství právě u Sans. masoniana, tak mohu tuhle tchýní bilanci napravit. Tento druh je celkově hodně rozšířen u milovníků tohoto rodu, zejména proto, že se jej zmocnili velké zahraniční pěstírny a pod různými obchodními názvy jej šíří do světa. Nejčastější jméno je Whale Fin (velrybí ploutev), případně ´Victoria´ nebo ´Grandis Zulu´. Inu jméno prodává ale v tomto případě je magnetem hlavně atraktivní vzhled robustních listů. Ty dosahují běžně 1,2 m délky a 25cm šířky.

Sansevieria masoniana se v kultuře pohybuje celkem dlouho, ale vědecky popsána byla až relativně nedávno. Předtím se jí říkalo Sansevieria ´Mason Congo´. Toto provizorní a nakonec i vědecké jméno získala po svém objeviteli, kterým byl Maurice Mason (1912-1993), anglický farmář a nadšenec do sukulentů, který ji první sbíral a následně pěstoval a rozšířil. Původně byla objevena v Demokratické republice Congo (DRC), následně byla potvrzena i v okolních zemích – Rwanda a Burundi.

Jejím výrazným znakem jsou již popsané listy, které se rozšiřují hned u báze a mohou mít různou kresbu. Základní podoba je ale tmavá zelená se světlejšími zelenými flíčky. Listy nejsou tučné jako u sansevier typu Bat a mohou mít i červenavé okraje listů. Intenzita zabarvení listů souvisí s množstvím světla a UV při pěstování. Květenství je středně vysoké s větším množstvím dlouhých vytrčených květů, které nemají dlouhého trvání. Květy by měly i slabě vonět, což jsem nestihl ověřit. Vyplatí se pokusy o opylení, sansky jsou většinou samosprašné.

Pěstování není komplikované, podzemní stolony rozšiřují rostlinu do šířky, kořeny a stolony nemíří do hloubky ale spíše do stran, proto stačí mělčí květináče s větším průměrem, případně i misky. Jako všechny sanseviery miluje letnění s dostatkem světla (ne ovšem poledního úpalu), občasné přihnojení a přes léto i pravidelnou zálivku.

Jak jsem zmiňoval v úvodu – u obchodníků i pěstitelů je to velmi oblíbený druh, navíc jeho vzhled je často záměrně umocněn žlutými či bílými pruhy (žluté variegáty a bílé mediopicty). Tyto jsou ale choulostivější na přímé slunce. Asi letos přibudou další sanskové články, našel jsem ve sbírce další rašící květenství a pak mám v záloze zajímavý pokus s výsevem jednoho taxonu.

J.