ZEL(e)NÉ LISTY

Raphionacme aff. longifolia (k.Schum.) N.E.Br. 1895

Bylo by asi redaktorsky správné na našem kytkovém webu střídat témata jednotlivých článků tak, aby se žádná, byť sebezajímavější skupina propagovaných rostlin neomrzela. Avšak v našem reále je to tak, že si píšeme o čem se nám zrovna chce a taky nás inspirují samotné kytky, tím, že třeba vykvetou, vyrostou do krásy nebo udělají něco nečekaného. Takže vás dnes ode mne čeká zase (už třetí) rafika a vypadá to, že brzo přibude ještě čvrtá. Prostě mě zrovna teď rafiky baví (aktuálně jsem si přikoupil dvě nové) a ony se mi letos odvděčují svým kvetením.

Tu dnešní jsem si pořídil před rokem jako Raphionacme sp. tuber, Morogoro province, Tanzania. Vypadala zajímavě – keříkové větvené výhony a pod nimi řepovitý kořen. Navíc to sp. na jmenovce byla taková malá výzva „najdi mi jméno“, takže nekoukal jsem na cenu a šup s ní do nákupního košíku.

Letos je takový divný rok – kvetou kytky, které dlouho nekvetly a i ty nové se rychle předvádějí. A tak i tahle specieska vytvořila letos na jaře v paždí listů na větvičkách několik chomáčků květních puků, které se dlouhou dobu vyvíjely, až se před týdnem otevřely. Byly, aspoň pro mne, odlišné než u ostatních druhů tohoto rodu, okvětní lístky trojúhelníkového tvaru ohnuté nazpět a na nich zvláštní barevná kresba.

Pustil jsem se do pokusů dohledat nějaké pravděpodobné druhové jméno. Prošel jsem různé weby, také aktuálnější revize tohoto rodu, kde byly i přibližné určovací klíče a pak velké stovky fotek na Googlu. Výsledkem byla eliminace pravděpodobného druhu – Raphionacme longifolia. Problém u tohoto rodu je, že jednotlivé druhy nejsou moc endemické a rostou na velkých areálech. Některé druhy zase rostou blízko u sebe, takže ani přibližná lokalita (provincie Morogoro) mi moc nepomohla. Navíc i fotky rostlin z přírody z různých zemí ukazují pod jedním jménem vzhledově naprosto rozdílné rostliny, takže „dědku poraď si sám“ .

Nejisté jméno jsem měl a tak jsem pátral dál, co je to ta R.longifolia zač. Roste dokonce v 8 afrických zemích a je pochopitelné, že se jednotlivé místní formy mohou významně lišit. Jedna zambijské forma měla dlouho dokonce vlastní jméno (R. decolor). Kaudexem by měla být vejčitá hlíza, případně řepovitý kořen. Zřejmě i barvy květů a jejich architektura se mohou lišit. Hlavním znakem (podle klíče) by měly být listy – přisedlé, čárkovité až velmi úzce vejčité a jemné pýřité (mírně ochmýřené) z obou stran. Připouští se fialová barva na okvětních lístcích, květy mají růst ve shlucích po 5-10. Typickým biotopem jsou travní porosty, včetně tzv. lesů miombo a mopani, v nadmořské výšce 500-1600 m.n.m..

Rostlina se mi jeví jako pohledně stavěná, samonosný keřík s pevnějšími až dřevnatějícími výhony a bohatým květenstvím. Jestli jsem se s tím jménem netrefil, tak se omlouvám, ale za to napínavé detektivní pátrání mi to stálo. Zkušenosti s pěstováním po jednom roce žádné zvláštní nemám, pouze upozornění, že pořád je to „asklépka“ a jako taková je magnetem na vlnatku. Takže nezapomínejte na kontrolu a preventivní postřiky.

J.