ZEL(e)NÉ LISTY

Portulaca hirsutissima Cambess. (1830)

Občas se nám s Jirkou v poslední době stává, že dostaneme chuť napsat o nějaké kytce, která nás právě něčím (většinou květem) zaujme, ale zjistíme, že už jsme o ní na ZL psali, což je daň za dlouhá léta, po která na ZL přispíváme. Takže nadšení opadne a čekáme na nový impulz. V horším případu si to neověříme a tzv. objevujeme objevené, ale to se naštěstí stává výjimečně. Nejistější je, když se nadchneme pro něco, co jsme před lety, kdy jsme intenzivně psali, určitě nemohli ve sbírce mít.

To je případ portulaky, kterou mám relativně krátce. Několikrát za léto předváděla své středně velké žluté květy, ale i bez nich je to pohledná rostlina s poléhavými stonky, úzce kopinatými listy a hustou bílou vatou. Původně jsem si myslela, že jde o P. werdermannii, ze sbírek již nějakou dobu známou brazilskou portulaku, která však má květy růžové. Takže první žlutý květ způsobil, že jsem musela začít pátrat, jaká jiná brazilská portulaka by to mohla být. Našla jsem kupodivu na internetovém identifikátoru rostlin- jedná se o P. hirsutissima, tedy šruchu nejštětinatější, jak by se latinské jméno dalo přeložit.

P. hirsutissima by měla být endemickou brazilskou rostlinou, vyskytující se v brazilské provincii Minais Gerais. Podle dostupných informací ji lze najít hlavně v hornatějších oblastech na kamenitých místech. Když tohle víte, napoví vám to, jak ji zhruba pěstovat: propustný substrát, omezená zálivka a slunné místo, což u mě dostala na verandě, kam mohlo celé léto odpolední přímé slunce, tu a tam filtrované přes listy třešně. Rostlina zůstala pěkně kompaktní a čím dál tím víc kvetla. Nyní už mám i pár semen, což mě uklidňuje pro případ, že by nebyla spokojená s podmínkami, které jí dám přes zimu. Po zkušenosti se zimním pěstováním P. werdermannii ve skleníku (postupná degradace) asi zůstane na okně v relativním teple a kontrolovanou řídkou zálivkou, aby se moc nevytahovala. Uvidíme, jak se jí to bude líbit. RM