Oxalis pachyrrhiza
Oxalis pachyrrhiza Wedd. (1861)
Fotografie 1: O. pachyrrhiza z různých argentinských lokalit
Kdo se někdy pokoušel psát o nějakých rostlinách, určitě zažil, že ke psaní je dobré dostat nějaký podnět. V horším případě je to blížící se termín odevzdání po slibu do nějakého periodika, v lepším případě jsou to třeba květy (konečně), povedený výsev nebo třeba dotaz na pomoc s určením (asi jsem nevyjmenovala všechny případy). U mě je to tentokrát poslední případ, který se asi povedl (druh podle fotky je snad určený) a díky večeru hledání mě donutil opět projít dostupné fotografie a popisy argentinských šťavelů (webové stránky Flora Argentina). Našla jsem zde i druhy, které se sešly v mojí sbírce a tentokrát to, doufám, způsobí dotažení určování až na samotnou jmenovku rostlin a nezůstane to jen v podkladech na papíru.
V Argentině se vyskytuje několik forem šťavelů: například plazivé či keříčkové bez dužnatějších částí typu nám známého plevelného O. corniculata, druhy s podzemními cibulkami (o těch zase někdy jindy) a pak druhy s dužnatým stonkem a ztloustlými, téměř až kaudexními kořeny. Mezi posledně jmenované patří i Oxalis pachyrrhiza (přeloženo tlustokořenný).
Jedná se o vyloženě vysokohorský druh: v Argentině se vyskytuje ve výškách nad 3500 m.n.m. v severoargentinských provinciích Catamarca, Jujuy, Salta a Tucuman. Druh se neomezuje jen na Argentinu, následuje oblast And i v dalších zemích- středu a severu Chile, Bolívii, Peru a Ekvádoru. Zápisy sběru tohoto druhu ve světových herbářích mohou mást několika historickými synonymy: O. arequipensis, O. buchtienii, O. juninensis, O. sepaslosa či O. xerophyton.
Ale vraťme se k popisu. Samotná rostlina vytváří dužnaté nevysoké stonky nad podzemními tlustými kořeny, což ji chrání před úplným zmrznutím, protože jen „obětuje“ listy či vrchní části stonku. Poškození vrcholu stonku později zapříčiní jeho mírné rozvětvení (v kultuře se o to můžeme pokusit uměle, ale ne vždy k rozvětvení dojde). Listy jsou také dužnaté, v dobrých světelných podmínkách řapíky nejsou moc dlouhé a trojčetné listy mají pěknou sivě zelenou barvu díky tenkému, stíratelnému, voskovému povrchu, který určitě slouží jako ochrana před silnějším UV zářením ve vyšších polohách. Vícečetné květenství je na delších květních stvolech, aby se dostalo nad listy, drobnější květy (průměr do 2cm) jsou žluté a po sprášení každý plod nese semena do 10 ks.
Rostliny podobného vzhledu se mi sešly z několika argentinských lokalit a později i z jiné jihoamerické země- z Peru (vzhled je mírně odlišný kvůli drobnějším listům). Dnes už chápu, proč jsem většinu z nich neudržela- vysokohorské podmínky v 360 m. n. m. jednoduše nevytvořím, i kdybych se snažila sebevíc. Zůstalo jen potomstvo z jediné lokality Arroyo de la Quebrada Tumbaya Grande a pak ze dvou peruánských lokalit Cachamarca a Nazca. Poctivě z nich sbírám semena a zkouším opětovně vysévat, aby alespoň tyto rostliny v mojí sbírce zůstaly. V zimě je nechávám bez zálivky v blízkosti podlahy skleníku, kde jsou zhruba 4° C, v létě daleko od sebe venku na sluníčku, kde postupně ztratí vytáhlé jarní listy a pěkně „zkompaktní“. Semena se vystřelují v době teplých dnů, s trochou štěstí jdou sebrat před vystřelením. Rostlina z jedné peruánské lokality (Cachamarca) se mi také množí mezi rostlinami ve skleníku, kde semenáčky několikrát zaštípnu těsně u báze a pak je jednou za sezónu vybírám pinzetou a přesadím k sobě. Tyto rostliny jsou pak nejlépe rozvětvené. Je jich tolik, že pak nevadí nějaké zimní ztráty v „podstolových“ podmínkách. Pro někoho možná zvláštní taktika, ale funguje:).
R.
Fotografie 2: Nahoře O. pachyrrhiza, Cachamarca, Peru
Dole: O. pachyrrhiza, Nazca, Peru
