ZEL(e)NÉ LISTY

Oxalis ortgiesii Regal (1875)

Myslela jsem si, že se dají celkem snadno získat informace k většině rostlin, které pěstujeme, když ne v knihách, tak určitě na netu. Jak hluboce jsem se mýlila…

Po dvou hodinách pátrání jsem to vzdala a spokojila se s tím málem, co se dalo najít. Může to být i tím, že Oxalis ortgiesii není úplně obyčejná rostlina a pokud vím, dá se spíš najít ve sbírkách botanických zahrad než u malopěstitelů. Protože jsem však na šťavely vysazená, řekla jsem si, že přimhouřím oči nad poněkud větším vzrůstem tohoto druhu a hlavně rostlinu zkusím „přeučit“ na mé podmínky pěstování, kdy si rostliny musejí zvyknout na občasné delší přísušky. Povedlo se, šťavel to zatím snáší a doufejme, že mu to vydrží.

Oxalis ortgiesii by měl růst v několika jihoamerických zemích: Ekvádoru, Bolívii a Peru (ta Bolívie není na sto procent, ale některé servery ji uvádějí). V plné velikosti je to keřík vysoký necelého půl metru, pod zemí s dužnatými hnědočervenými rhizomy a nad zemí se stonky o průměru do 1cm. V horní části se jemně chlupaté stonky mohou větvit, zde se také vyskytují listy s delšími řapíky a třemi lístky zvláštního klínovitého tvaru (v angličtině se díky tomu rostlině říká rybí ocas). Lístky jsou na horní straně olivově zelené a mírně hrbolaté, spodní strana je červenofialová. Pokud se rostlina dostane na přímé slunce, moc se jí to nelíbí a na listech se objeví hnědé skvrny- více jí vyhovuje být někde v podrostu (u nás ve sbírce pod policí).

Žluté květy jsou podobně jako u některých dalších keříčkových druhů menší velikosti, bývá jich na delší stopce několik najednou.

To je bohužel vše, co jsem zjistila, takže vám ani nepovím, jak vzniklo zvláštní jméno druhu, ale to mi snad odpustíte. Každopádně se tento druh občas nabízí u pěstitelů pokojových rostlin, na můj vkus trochu bujněji rostlý, ale to jde napravit trochu spartánštějším pěstováním.

R.