Othonna lepidocaulis - pomlázka z Namaqualandu
Othonna lepidocaulis Schlechter - pomlázka z Namaqualandu
Když jsem před rokem zahlédla tuhle rostlinu v jedné sbírce, okamžitě mě zaujala, aniž bych tušila, jak se tato Othonna jmenuje. Podivných světlehnědých propletených copánků, které mi ze všeho nejvíc připomněly zkušeně upletené velikonoční pomlázky se zelenými pentličkami na konci, si nejde nevšimnout. Doma jsem hned nakoukla do knížky, abych se podívala, jak se tento druh jmenuje a brzy jsem ji podle
typického šupinatého stonku našla. Mohlo mě to napadnout, druhové jméno lepidocaulis totiž znamená „se šupinatým stonkem“. Šupiny jsou vlastně báze listů, které po zaschnutí čepelí zůstávají na rostlině.
Celá rostlina může dorůst až do keříku o velikosti 23cm. Stonek se přirozeně větví, na koncích větví se v sezóně (od konce srpna do jara v našich podmínkách) objevují úzce kopinaté listy s šedavým, snadno stíratelným povlakem, který známe třeba u rodu Echeveria. Mohou být dlouhé až 9cm, na koncích slabě zubaté. Květenství v délce až 20cm nese žluté nenápadné květy.
Nikdy bych neřekla, že do půl roku od okamžiku, kdy jsem tehdy rostlinu zahlédla na vlastní oči, dostanu dospělou O.lepidocaulis jako vzácný dárek. Tato O.lepidocaulis byla 
navíc zvláštní v tom, že si místo jedné větve vytvořila jakousi kristátu. Mánii sbírání všemožných rostlinných patvarů příliš nepodléhám a pokud se mi něco podobného vyskytne třeba na nějakém semenáčku, ráda takovou rostlinu věnuji někomu, komu udělá větší radost. O.lepidocaulis však byla jiný případ. Po narašení listů se ukázalo, že jsou ostatní větve zaschlé a kristátní vrchol je tak jediným zdravým. Listy z tohoto 
útvaru vyrůstají velice zvláštním způsobem (viz foto).
Tato Othonna (asi vzhledem k málo ztloustlému stonku a nesukulentním listům) je pro mě jakýmsi indikátorem toho, že je třeba zalít i ostatní zimní kytky. Jako první jí listy zavadají a vyvěšují se dolů k šupinatému kmínku. Rostlina tedy dostává vodu třeba i 2x týdně podle počasí, při inverzi pochopitelně raději riskuji ztrátu nejstarších listů po přisušení, než přemokření kořenů a následný postup hniloby.
Přiznám se, že kolem rostliny chodím po špičkách a se zatajeným dechem. Takováhle vzácnost se nedostává každý den, a tak mě to zavazuje k tomu, abych při péči o ní neudělala nějakou fatální chybu, která by nešla napravit. Vypadá to, že se raritní pomlázková O.lepidocaulis dožije bez problémů konce první růstové sezóny v naší péči (abych to raději zaťukala J). R.
Fotografie:
1. Othonna lepidocaulis
2. Detail povrchu stonku
3. O.lepidocaulis na konci září 2007
4. Nové listy na kristátě
5. O.lepidocaulis olistěná
6. Květenství
7. Květy
