ZEL(e)NÉ LISTY

Othonna cremnophila B. Nord. & van Jaarsv. (2005)

Když jsem dneska definitivně uklízela mrtvolu jedné z rostlin tohoto druhu, ještě jsem netušila, že se rozhodnu o Othonna cremnophila zkusit něco napsat. A díky tomuto pokusu jsem zjistila, že se informace o tomto druhu nenacházejí ve starších knihách o sukulentech a to proto, že byl popsaný relativně nedávno. Naštěstí tu je internet, kde stačí jen chvíli pátrat. Ale nepředbíhejme.

Othonna cremnophila se už několik let nabízí jak v zahraničních pěstírnách, tak díky jednomu moc šikovnému českému pěstiteli na burzách a akcích u nás. Já jsem si takto postupně pořídila 3 rostliny a umístila je u nás ve skleníku vždy tam, kde bylo zrovna místo. Proto se jedna z rostlin dostala na nejvyšší polici, kde byla spolu s několika dalšími druhy stejného rodu, také pořízenými relativně nedávno. Vloni v létě si toto místo v blízkosti polykarbonátu prošlo dost vysokými teplotami a některé z rostlin dostaly hodně zabrat. Popálily se jim vrcholy stonků a konce větví. Některým to moc nevadilo, prostě jen obrazily o něco níž, ale právě O. cremnophila vypadala špatně a po letní klidové sezóně se dlouho neprobouzela. Čekala jsem až donedávna, ale marně- stonek změknul a bylo po naději. Vzhledem k tomu, že už mi zůstaly jen dvě poslední rostliny, raději jsem si pořídila další novou, kterou pro jistotu ve skleníku nechám o patro níž.

Má nejdéle pěstovaná rostlina vloni kvetla, mohu tedy tento druh ukázat i s květem. A teď ty slíbené informace. O. cremnophila je nízký keřík s tlustým stonkem v horní části pokrytým práškem a bílou hustou vlnou, sloužícími jako ochrana proti úpalu a možná i ke srážení vody z nejčastějšího zdroje- z mlhy, která se v oblasti Richtersveldu často objevuje v ranních hodinách. Pokud se stonek rozvětví, tak jen řídce. Stonek také částečně plní asimilační funkci, protože v období sucha, které je zde opravdu dlouhé, otona ztrácí pilovité listy, vyrůstající z vrcholů stonků a větví.

Jméno druhu nám často napovídá něco důležitého a je tomu i v tomto případu- cremnophila má základ ve dvou řeckých slovech: kremnos znamená útes a phyton je rostlina. Dohromady to znamená, že jde rostlinu, která s oblibou roste ve škvírách na skalách z křemene. Lokalit, kde ji lze pozorovat, není mnoho. Nacházejí se v oblasti centrálního Richtersveldu v jihoafrické provincii Severní Kapsko. Rostliny trpí okusem a sešlapáváním od zvířat, což není v oblasti s nouzí o vodu a tím pádem i potravu vůbec divné. Před tímto nebezpečím jsou rostliny chráněné jen právě na prudkých svazích ve výšce mimo dosah antilop či dalších hladových býložravců. Podobný biotop využívají také další druhy oton: O. triplinervia, O. armiana a plazivá O. capensis, dnes již přeřazená do rodu Crassothonna.

Z úvodu článku jste možná vydedukovali, že v našich podmínkách O. cremnophila roste na podzim a v zimě. V této době jí dodávám vodu, ale určitě dost s citem, jelikož by „nejásala“ v dlouhodobě přemokřelém substrátu. Na přisušení reaguje ztrátou listů. Květ se na nejstarší rostlině objevil na konci loňského listopadu, samosprášení mi u oton i po mé pomoci nefunguje.

Asi jste pochopili, že otony patří mezi mé oblíbené rody. Zasloužily by si nějakou novou revizi, protože od doby vydání Rowleyho knihy Succulent Compositae, kde se dá najít přehled tehdy známých druhů oton, uběhlo již více než dlouhých 30 let a chybí tam nové popisy. Tak se snad někdy dočkám…

R.