ZEL(e)NÉ LISTY

Huernia thuretii Cels (1866)

O nejrůznějších stapélkách píšeme hodně zřídka, není to úplně naše nejoblíbenější skupina a proto je s výjimkou ceropegií záměrně nerozšiřujeme, pokud se k nám tedy nedostanou nějakým omylem ve formě dárků anebo nevypadají tak nádherně, že se nedá odolat. Ty, co jsme získali v hluboké minulosti pouze udržujeme a tu a tam nějaká z nich uchřadne a naštěstí tu a tam také nějaká omylem vykvete a i jinak se jí docela dobře daří. Tak je tomu u několika druhů, jeden z nichž je Huernia thuretii.

Zrovna tento druh není vůbec jednoduchý na popis, protože je v květech velmi variabilní. Samotné stonky rostliny jsou hladké, krátké, se čtyřmi (připouští se i 5 či 6) žebry. Květ vyrůstá z báze stonku, zvenku má krémovou nebo zelenožlutou barvu, trubka je uvnitř tmavá (přibližně hnědofialová) a zbytek květu i s laloky má krémovou barvu, přičemž se na tomto podkladu objevují soustředné kruhy víceméně přerušovaných tmavých skvrnek a skvrn, které občas přecházejí v celistvé linky (neumím to lépe popsat). Autor F. Cels popsal rostlinu v předminulém století podle sbírkové rostliny, aniž by viděl originál v přírodě. Dal jí jméno podle francouzského botanika Gustava A. Thureta, zakladatele Jardin botanique de la Villa Thuret, žijícího ve stejné době.

K rostlině se vztahuje zajímavost- záhadný výskyt v přírodě. Naprostá většina nálezů pochází z oblasti jihu a východu provincie Východní Kapsko, ale k tomu se přidaly ojedinělé nálezy 800 km severozápadně na jihu Namibie v oblasti Tiras Mountains. Rostlina by měla růst podobně jako řada dalších „stapélek“ na kamenitých místech schovaná pod keři rostlin z jiných čeledí (hlavně Asteraceae a Aizoaceae).

V roce 1988 byla popsaná nová varieta tohoto druhu: Huernia thuretii var. primulina. Měla by se lišit delšími stonky, papilózním okrajem květu a absencí tmavých teček a linií na krémovém podkladu květu- tmavá barva je jen uvnitř trubky (naše rostlina má tmavé tečky slité do celistvých linií- je to tedy typová H. thuretii).

V tuto dobu jsou již stapelie odkvetlé (kvetou hlavně v pozdním létě) a zaslouženě odpočívají bez vody. Takovou perličkou je, že vloni jsem jeden stonek z nějaké huernie (už nevím jaké) zapomněla v nevytápěném foliáku a přežil naší zimu, sice scvrklý, ale živý. Svědčí to o úžasné vůli k životu těchto podivuhodných rostlin, ale znovu už bych to asi raději nezkoušela.

R.