ZEL(e)NÉ LISTY

Gasteria thunbergii N.E.Br. 1923

Je asi na čase přerušit už trochu jednotvárnou sérii mých zimních cibulovin (stejně budou další) a ukázat nějaký klasičtější sukulent. Co lepšího než třeba nějakou gastérku? Ta dnešní se dlouho jmenovala Gasteria carinata var. thunbergii, aby byl nakonec povýšena na samostatný druh. O dvou varietách karináty už jsme v minulosti psali (retusa a verrucosa) a ta dnešní do tohoto příbuzenského okruhu najisto také patří i když momentálně se statusem samostatného druhu.

V přírodě je G. thunbergii endemitem údolí Gouritz v Západním Kapsku, jižně od pohoří Langeberg. Ta moje je z dobrého zdroje a je s lokalitou Herbertsdale. Stejně jako ostatní karinátní kolegyně je nerůžicovitým sukulentem, listy rostou v protilehlých řadách, jsou protáhlejší a zakončené špičkou. Jsou krásně zdobené tečkami bílých bradaviček uspořádaných do příčných řad. Poměrně často odnožuje od báze novými rostlinami, takže je často nabízená a dostupná i u nás.

Kvetení přichází na konci léta – začátkem podzimu, květní stvoly jsou až neesteticky protažené, ale to je určitě potřeba, aby „vykoukly“ z okolní vegetace a přilákaly své opylovače. Samotné květy jsou klasické gastériovité- úzké, červenavé zvonky s bílozelenou špičkou.

Opět je to tedy menší skromný sukulent vhodný i do parapetových sbírek, odolávající lehčím pěstitelským přehmatům a škůdcům, pěstování je bez úskalí a problémů. Trochu smutné je, že jsou gastérie považovány za „příliš obyčejné“ a tím málo vyhledávané. Podle nás to ale není přesné a svoji krásu dokážou odhalit i v čisté botanické podobě (i když pár gastériových hybridů už jsme taky viděli).

J.