ZEL(e)NÉ LISTY

Eucomis humilis Baker 1895

Jihoafrický cibulový rod Eucomis mě přitahuje víc jak 30 let. Prošel jsem si cestičku od velkých, zahradnicky distribuovaných druhů a kultivarů až po drobnější botanicky čistější druhy. Nakonec o čtyřech druzích jsem na ZL už psal (zambesiaca, comosa, vandermerwei a klasický bicolor), ten dnešní článek tedy bude eukomisový pátý. Prvokvetení dnešního eukomisu bylo spojeno s velkým očekáváním a následně velkým zklamáním.

Přesně před dvěma lety se mi podařilo získat (vyměnit) dva supervzácné semenáčky Eucomis grimshawii, novinku popsanou v roce 2010. Byly to velmi opečovávané přírůstky, z nichž ten větší mi v letošním horkém létě začal nakvítat. Oj to bylo radosti, ovšem pouze do doby, než se otevřel první květ na květním stonku. Byl jiný, než měl být. Správný květ grimshawii má mít pouze bílozelené tóny a ten můj pečlivě sledovaný měl fialově zbarvené tyčinky. Ona nakonec ani celková velikost nakvétajícího eucomisu neodpovídala, neboť E. grimshawii má být nejmenším zástupcem rodu a to mi také nesedělo (můj E. schijffii je podstatně menší).

Takže nejprve smutek a pak otázka – cože mi to tedy nakvétá? Netrvalo to dlouho a správné jméno bylo na světě – Eucomis humilis, jiný druh z horských euckomisů, z oblasti Dračích hor. Mám vlastně několik dalších cíbulí tohoto druhu, ale protože jsem je tak neopečovával jako tento přírůstek, tak mi ještě nekvetly. Proto vlastně ten smutek není zase tak velký a mohu se radovat z kvetení pro mne nového druhu a nakonec je o čem psát.

Eucomis humilis patří ke středně vzrůstným až malým druhům, proto je velmi vhodný pro květníkové pěstování. Jeho listová růžice dorůstá do 40cm, já ji mám ještě menší, 25-30cm. Listy mají lehce zvlněné okraje a ve spodní části jsou drobně fialově potečkované. V přírodě jižní Afriky roste v KwaZulu-Natal a Lesothu ve výškách 2220-2900 m.n.m.

Jde o letní cibulovinu, která přestože je vyloženě vysokohorská, zvládá i naše horká léta, je dobré ji mírně přistínit a ve vegetaci pravidelněji zalévat. Přes zimu spojeně zatáhne a přečkává zcela nasucho někde v bezmrazém prostoru, i když zřejmě by v nějakém alpinkovém záhonu přečkala i teploty pod nulou. Jinak její pěstování nemá žádná další specifika či úskalí.

Takže život jde dál, doufám že E. grimshawii na mě někde čeká a slibuji, že se budu víc starat o její další sestřičky, abych někdy v budoucnu mohl psát o E. schijffii nebo E. montana.

Ještě jedna poznámečka – tento článek jsem sepsal už před týdnem a při dnešní kontrole jsem objevil nafouknuté středy spodních květů, neklamnou to známku opylených květů. Čili budou-li semínka, budou časem i semenáčky E. humilis.

J.