ZEL(e)NÉ LISTY

Echeveria rosea Lindley (1842)

Fotografie 1:

1. Echeveria rosea

2. Květenství

...........................................................

Pokud bychom s Jirkou striktně dodržovali pravidlo psát o rostlinách, které zrovna kvetou, asi bychom se v některých obdobích upsali k smrti (ty potvory sukulentní občas kvetou jako vzteklý). V případě rostlin z rodu Echeveria se kvetoucí druhy střídají jeden za druhým. Souvisí to určitě s původem rostliny, zvlášť, když se echeverie vyskytují na obou částech amerického kontinentu. Kolikrát si ani nevšimnete, že některý druh kvete a najdete třeba až poslední otevřené květy.

U Echeveria rosea to však bylo jinak. Rostlina se rok dva „tvářila“ nenápadně, jediné, čím vynikala mezi ostatními, byla zajímavá růžová barva. Loni v létě to začalo vypadat, že E. rosea začíná vyhánět něco jako květenství. Zaradovala jsem se, že se konečně dočkám květů, ale dlouho se zdálo, že předčasně. Květenství se jen pomalu prodlužovalo a chvíli jsem i uvažovala, jestli to není třeba jen výběžek s novou růžicí. Až teprve koncem roku se mezi menšími listy na lodyze začala ukazovat poupata. Ta se otevřela až tento týden, květy jsou středně žluté bez jiných barevných tónů, což v kontrastu s růžovými listy vytváří zajímavou barevnou kombinaci.

Když zapátráte v literatuře po nějakých údajích o druhu Echeveria rosea, zjistíte moc zajímavé věci. Rostlinu najdete v mlžném pralese v mexických státech Chiapas, Guanajuato, Guerrero, Hidalgo, Oaxaca, Puebla, Queretaro, San Luis Potosí, Tamaulipas, Veracruz. Málokdy je někde na zemi, většinou roste epifyticky někde ve stínu na kmenu nějakého stromu. Tam také nevypadá tak, jak u nás v kultuře, listy má větší a zelenější. Stonky mohou dosahovat až 60 cm délky a listy je obrůstají po většině jejich délky. Také květní lodyha je pěkně dlouhá, dosahuje až 50 cm. Když si to představíte v reálu, není to zrovna nějaký trpaslík.

Když pak takovou rostlinu zasadíte způsobně do propustného substrátu v květináčku, umístíte k ostatním echeveriím někam na sluníčko a začneme se k ní chovat jako k jiným sukulentům, vyrovná se s tím po svém. Postupně jí zrůžoví listy a spodní listy na stonku postupně odeschnou. Je možné, že dva jedinci téhož druhu – jedna z pralesního biotopu a druhá z kultury by vůbec nevypadaly na to, že se jedná o stejný druh. Přesto je tomu tak. Trochu to nabízí zamyšlení nad tím, v jakém prostředí je rostlina vlastně spokojená, jestli jí vyhovuje více vlhkosti a stínu, na což je zvyklá z domoviny, nebo jestli se po přenesení do suššího prostředí plynule přizpůsobí. Pokud se mi podaří „vyrobit“ nějaká semínka (snaha byla, ale výsledek se pozná až se zpožděním), zkusím udělat dvojí výsev, po vyklíčení jeden umístit na osluněné místo a druhý zastrčit někam dozadu pod další poličky s výsevy. Ale to předbíhám událostem, vzhledem k dlouhé době, po kterou se květenství chystalo ke květu, si na semínka počkám asi hodně dlouho. R.

Fotografie 2:

1. Echeveria rosea

2. Květy