Jdi na obsah Jdi na menu
 


Delosperma esterhuyseniae - dvanáctá do tuctu

11. 8. 2013

 

Delosperma esterhuyseniae L. Bolus – dvanáctá do tuctu

d.-esterhuyseniae-1s.jpg

    

Fotografie 1:

1. + 2. Mladá rostlina D. esterhuyseniae

3. Rostlina dnes

..............................................................................

Protože teď Radka spisuje něco většího a nemá čas na Zelné listy, máme spolu s Chróstalem volné pole naší spisovatelské působnosti. Ale jak už to bývá, když se člověk najednou může rozmáchnout dle libosti, překážky se kombinují s nechutí. Výsledkem tedy je, že Chróstal se jen občas zastaví s nějakým klackem v hrsti, který si nenápadně zanoří někam do naší sbírky a já zase nestíhám fotit, určovat a sprašovat svoje cibuloviny. Ale aby si přece jen pravověrní sukulentářové přišli na ZL trochu na své, dám dnes delospermu.

Protože stále nejsme schopni (i když ten plurál není správný – týká se to jen mé osoby) doplnit a zaktualizovat náš rejstřík, chvilku jsem se musel zorientovávat, o kterých delospermách jsme už psali a o kterých ne. Při tom jsem přišel na to, že na ZL publikovaných je jich jedenáct (D. aff alpinum, D. ashtoni, D. crassum, D. echinatum, D. harazianum, D. herbeum, D. nubigenum, D. nakurense, D. ecklonis, D. pageanum, D. floribundum) a ta dnešní bude dvanáctá. Abonentů bylo (aspoň těch se jmény, ty lokalitní neurčené nepočítám) ještě více než tucet, i když některé se do květu teprve chystají (a na ty se velmi těším, neb to bude první kvetení a to je vždy napínavé). Pro dnešek zvítězila jedna s obtížněji vyslovitelným jménem – Delosperma esterhuyseniae (někdy též špatně esterhuiseniae).

Svoje jméno získala po dnes trochu pozapomenuté jihoafrické botaničce Elsie Elizabeth Esterhuysen (1912 – 2006), po níž se jmenuje kromě jiných skupin i několik dalších sukulentů – Bulbine, Gibbaeum, Lampranthus, Ruschia a dokonce i jeden celý rod Esterhuysenia z čeledi Aizoaceae.

D. esterhuyseniae je krásná ve své nenápadnosti. Roste poměrně pomalu (naše výsevy z Mesagarden mají kolem 4 let) a dokonce vytváří krátký ztloustlý nadzemní stonek s krátkými bočními větvemi. Není nijak invazní. Zkouším ji pěstovat venku pod krytem našeho pultoregálu a každý rok ji dám trochu někam jinam, do jiného koutu. Proto vím, že dokáže snášet jak přímý úpal, tak i mírné přistínění a v obou případech bohatě kvete. Jde o klasické delo-tricho-květy bílé barvy. Olistěním jsou jsou krátké kyjovité lístky bez výraznější špičky, pokryté takovou tou stříbřitou vrstvičkou buněk, které znám jak od některých delosperem tak i drosanthem. Předpokládám, že to je jedna z ochran rostliny proti nadměrnému slunečnímu svitu a odparu vody. Na prudkém slunci se lístky zabarvujíí do červenavých tónů, v polostínu jsou svěže zelené.

V přírodě se nachází v Západním Kapsku v okrese Uniondale, poměrně frekventovaná je lokalita Adamskraal. Jedna poznámka z internetu – tato delosperma (spolu s několika dalšími) patří mezi psychotropní rostliny, obsahuje nějakou látku použitelnou (snad) v lékařství. Přestože určitá část delosperem je velice populární z důvodu jejich výrazné odolnosti vůči nízkým zimním teplotách (některé horské a vysokohorské druhy –15°až –20°C), pro D. esterhuyseniae to neplatí, se slabým mrazíkem si poradí, ale končí někde u –5°C. Moje zkušenosti jsou zimovat někde v bezmrazých podmínkách (pochopitelně na světle) a párkrát za zimu, při vyšších teplotách, zakápnout vodou. Zimovat zcela na sucho přináší velké ztráty. Mohli bychom o tom vyprávět. J.

Fotografie 2:

1. Vyštípaná D. esterhuyseniae

2. Umístění do okrasné misky

d.-esterhuyseniae-2s.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář