ZEL(e)NÉ LISTY

Begonia socotrana Hook.

Fotografie 1:

1. Chlupy na okrajích listů a na květenství

2. Begonia socotrana

...................................................................................

Podle toho, odkud pochází a jak se chová, to rostlina jménem Begonia socotrana nemá v životě ani trochu lehké. Sokotra by se dala považovat za sice chudý, ale díky nádherné přírodě vlastně nesmírně bohatý a klidný ostrov nebýt toho, že patří pod správu v současnosti už více než rok politicky rozbouřeného kontinentálního Jemenu, kterému se nevyhlo loňské arabské revoluční jaro. Dovolím si shrnout a parafrázovat: jak by na Sokotře bylo krásně, kdyby tu opodál nebyl ten Jemen... Ale kdyby jsou chyby, musíme si tedy vystačit s tím, co je.

Příroda Sokotry je sice fotogenická, ale umí být také pěkně drsná. Díky dlouhodobé odloučenosti od pevniny (pravděpodobně původně africké) jsou zde v původních biotopech k vidění pro sukulentáře naprosto skvostné endemické lahůdky typu Dorstenia gigas, Adenium socotranum, ... Naše Begonia socotrana se sice díky svému menšímu vzrůstu asi hledá poměrně těžko, ale když už se to člověku povede, odmění jej svým líbivým habitem. Okrouhlé až oválné štítovité listy svěže zelené barvy na dužnatém stonku později oživí i sytě růžové květy se žlutou bliznou či prašníky (v každém květu je buď to nebo to a nikdy ne obojí dohromady).

Možná vám vrtá hlavou, co je na této rostlině sukulentního. Listy jsou vlastně podobně dužnaté, jako u některých dalších druhů, které by asi v aridních oblastech dlouho nepřežily. Těsně pod povrchem substrátu B. socotrana ukrývá zvláštní útvar, složený z několika menších hlízek. Z každé z nich, pokud je rozvolníte, je tato rostlina schopná vytvořit novou rostlinu. Tato strategie není nepodobná té, kterou známe například u afrických šťavelů. Rozdíl je jen v tom, že hlízky mohou být více na povrchu, protože dužnatý stonek vydrží být dlouhou dobu samonosný a nepotřebuje tedy pevnější ukotvení v substrátu.

Rostlina, kterou si prohlížíte na fotografiích, pochází právě z takové jedné hlízky zhruba centimetrového rozměru. Protože jsem docela dlouho a marně pokukovala po tomto druhu, byla jsem přešťastná, když mi 3 hlízky naprosto nezištně dala jedna slavná česká botanická osobnost (Evo, díky). Putovaly do jednoho květináčku, který jsem umístila do velmi teplého foliovníku. Měla jsem na zřeteli, že zde během nejteplejších dnů asi dostanou pořádně zabrat, ale doufala jsem, že to na slunečném ostrově není jinak a jsou tedy na podobné podmínky zvyklé. Dlouho se nic nedělo, až jsem se začala obávat, že jsem to asi přehnala. Obavy byly nakonec liché, koncem léta dvě ze tří hlízek konečně narašily. Aby jim během chladných nocí nebyla zima, skončily nakonec v kuchyni u okna, kde jsem je měla pod dozorem a hlavně měly jistotu, že jim nezapomenu dát pravidelně vodu. Podle fotek si určitě domyslíte, že se zdárně olistily a poslední týdny i vykvetly. Jestli dnes hlízka – zásobní orgán pod zemí vypadá stejně či jinak nemohu posoudit, dojde na to až po zatažení rostliny, které přerušením zálivky umožním pravděpodobně brzy po odkvětu, případně po dozrání případných plodů (zde mám možná “velké oči”).

Jestli čekáte nějakou pointu, tak se docela načekáte, protože žádná není. Jen mám prostě radost, že se mi dostal do rukou kousek hodně originální sokotránské přírody a podle chování soudím, že je mu zatím u nás docela fajn... R.

Fotografie 2:

1. Květenství

2. Květy