ZEL(e)NÉ LISTY

Avonia ustulata (Fenzl) Rowl.(1994)

Fotografie 1:

1. Semenáčky

2. Detail stonku se zralým plodem

3. Avonia ustulata

.........................................................

Vidíte, už je všechno zase jinak. Vždy jsem litovala Jirku, jaký mu Maning & Goldblatt dělají „maglajz“ v nomenklaturním rozdělení především jeho afrických cibulovin, pak zase ty genetické výzkumy, díky kterým se jedna pro laika logická skupina rozdělí na 10 úplně nelogických... No, zkrátka, člověk-pěstitel neví dne a hodiny. A dnes vidíte, došlo nakonec i na mě. Když v roce 1994 G. D. Rowley překopal rod Anacampseros na 3 morfologicky odlišné rody (Anacampseros, Avonia, Grahamia), asi tím také možná někomu „nadzvihl mandle“, já jsem to však takto brala jako samozřejmou věc už jen díky tomu, že jsem sukulenty začala pěstovat nedlouho po vydání této revize. Avonie prostě mají oproti anakampserosům papírové šupiny a grahamie zase nemají příliš sukulentní nadzemní části a v době sucha jednoduše shazují všechny listy (nebo „zatáhnou“ ke kořenům úplně celé).

Po přednášce v Praze na konci letošního března to už neplatí. Zmíněné 3 rody jsou opět po nové revizi sloučené v jeden rod Anacampseros a můj osobní názor je, že je to ke škodě věci. Rostliny všech 3 rodů už hojně sbírám a pěstuju nějaký ten pátek a zatím jsem neviděla žádného jedince, který by nešel k žádnému rodu přiřadit kvůli nějakým společným znakům. Všechny rody byly proto podle mého názoru logické. Ale co naplat, jsem laik a do nomenklatury nemám co mluvit.

Snad omluvíte, že se budu dál jako klíště (dokud si neodvyknu) držet rozdělení Avonia – Anacampseros – Grahamia. Nakonec o co jde, jsou to jenom jména, která někdo znalý vymyslí a ostatní neambiciózní musí / mohou akceptovat.

Když řeknu, že dnešní rostlina patří do rodu Avonia, hned si představíte krátký stonek hustě překrytý drobnými masitými listy, mezi kterými vykukují papírové šupiny a občas i krátké štětiny, květy přisedlé na vrcholech některých stonků a suché plody kulatého tvaru. Konkrétně Avonia ustulata patří mezi drobnější druhy se stonky do 3 mm v průměru a 3 cm délky. Krátké šupiny mezi listy mají šedou barvu (často s hnědými tečkami pod špičkou), což celé rostlině dává typický tmavší „zašlý“ vzhled mezi ostatními zelenobílými či čistě bílými druhy avonií. Bílé květy do 6 mm v průměru podobně jako některé další avonie po rozkvětu voní. Jak se potvrdilo na přednášce, pro určení jednotlivých druhů je důležitý vzhled semen (u A. ustulata polokulovitá s krátkými bílými papilami) a nepochybně původ (jihoafrické provincie Eastern Cape, Orange Free State, Great Karoo). Především původ je hlavním rozlišením od ve sbírkách málo zastoupené A. mallei, která je jinak habitem hodně podobná některým formám A. ustulata, ale je známá jen z jediné lokality.

Naše rostliny A. ustulata pocházejí z několika zdrojů, rozdíly mezi nimi jsou minimální, snad jen A. ustulata (dříve pojmenovaná nesprávně A. mallei) z lokality u Nieu Bethesda na stoncích hustěji nasazuje boční větve.

Pěstování je stejné jako u dalších avonií s menším kaudexíkem. Stačí malý květináček (4x4) s hodně propustným substrátem, v létě občas trochu hnojiva, vodu dávám tu a tam i přes zimu, stačí však díky zapnutému ventilátoru rychle vyschnout. Rostlina je samosprašná, semena se vytvářejí samy, jen s jejich sklizením se musí počkat až do samovolného rozpuknutí suchého plodu. R.

Fotografie 2:

1. Avonia ustulata

2. Květ