ZEL(e)NÉ LISTY

Aeonium aureum (C.Smith ex Hornemann) Mes (1995) aneb kráska, která si dala načas

Fotografie 1:

1. Aeonium aureum

2. Rostlina v klidovém období

...............................................................

Pokud čtete pozorně a zarazil vás nesoulad rodů v titulku (Aeonium je rodu středního a já jej označuji rodem ženským), je to kvůli tomu, že je tato rostlina mnohem známější pod svým předchozím jménem a dnes už synonymem Greenovia aurea. Znalým se asi rozzáří oči, protože rostliny z bývalého rodu Greenovia patří mezi nejkrásnější růžicovité rostliny. Může za to jejich symetrie, jak u listových růžic, tak u jednotlivých květů.

A. aureum je endemitem Kanárských ostrovů, najdete ho na západních ostrovech tohoto souostroví (Gran Canaria, Tenerife, Gomera, La Palma a Hierro), roste v docela vysokých polohách – až do 2000 m. n. m.. Rostliny se objevují v jednotlivých přízemních růžicích, jen tu a tam se vedle nich objeví nějaké vedlejší. Tučné listy se smazatelným sivě zeleným povrchem mají lopatkovitý tvar a jejich zdobnost umocňuje jakýsi bílý lem. Pokud se uprostřed rostliny začne objevovat náznak květenství, můžete se radovat v očekávání budoucí nádhery, ale je to bohužel radost předčasná. A. aureum patří mezi monokarpické rostliny, tudíž za nakvetení zaplatí životem hlavní růžice.

Jestli někomu vrtá hlavou, proč se rostlina jmenuje zlatá (aureum = zlaté), když na ní nic zlatého není, musí si počkat právě na otevření květů. Je to čekání věru dlouhé, jestli si vzpomínáte, já jsem se o připravených poupatech zmínila v jednom z článků už skoro před měsícem a až do tohoto týdne jsem čekala na jejich otevření. Za delší posečkání budete odměněni bohatými květy zlatožluté barvy na rozvětvené olistěné lodyze. Korunních plátků je okolo třicítky a nad nimi najdete ještě dvojitý prstenec stejně zbarvených tyčinek. Celé to připomíná korunku nějaké pohádkové princezny nebo královny.

V pěstování nemohu příliš radit, jen bych naznačila, jak pěstujeme kanárské rostliny v naší sbírce. Nezalévám během našeho horkého léta, kdy se rostliny trochu seschnou, sevřou středy růžic a obětují nejstarší listy. Zalévám až se začátkem školního roku a během podzimu začnou eonia nakvétat. Během zimy opět nechám kytky přejít do klidu a trochu vody dávám až zase na jaře. Dalo by se říct, že potřebu zálivky musíte vypozorovat na rostlinách a rozhodně nemohu tvrdit, že je to takhle správně.

Věřím tomu, že pozorování eonií, obvláště těch z bývalého rodu Greenovia, musí být přímo v jejich domovině úžasným zážitkem. Jejich nápadné přisedlé růžice na sopečném tufu asi nemají chybu a jsou určitě hodně fotogenické. Třeba se najde někdo z vás, kdo je takto v přírodě pozoroval a podělí se o zážitek (nenápadně cílím na Komentátora roku  )... R.

Fotografie 2:

1. Poupata

2. Nakvétající rostlina

3. Otevřené květy

4. Detail květu