ZEL(e)NÉ LISTY

Scilla siberica Haw. (1804) aneb už zase

Fotografie 1:

1. + 2. Scilla siberica v blízkosti středočeského Srbska

3. S. siberica ve výsadbě Bz Plzeň

.............................................................................................................

Asi nás budete minimálně nesnášet, ale připravte se na to, že se články o tuzemských cibulovinkách budou během roku zahušťovat. Pro ty, co mají rádi otužilé rostlinky bez nároků na teplejší zimování to bude asi dobrá zpráva, ostatní to budou muset skousnout.

Když občas s Jirkou uvažujeme nad dalším smyslem psaní na ZL, Jirka je velmi skeptický a mírně řečeno hází flintu do žita. Já mu oponuji v tom, že naše budoucí psaní by mělo sloužit k následnému složení článků do logických skupin rostlin a pak mají být již napsané články jakousi zásobou, aby se vše nemuselo psát znovu. O tématu Cibulománie č. 2 již psal Jirka minulý týden a protože já osobně mám připravené minimálně další 2 cibulovinky, budu je teď mírně chrlit. Nebojte, tu a tam to proložíme něčím sukulentně či cibulově exotičtějším.

Ladoňka sibiřská – Scilla siberica je jedním z mnoha „uprchlíků“ - novodobých obyvatelů naší divoké přírody. I ty mají místo mezi českými cibulovinkami, protože je potkáváme i ve značné vzdálenosti od lidských obydlí, zahrad a parků. Dostávají se sem buď semeny, nebo v blízkosti vodních toků splavováním divokou vodou při větších deštích či záplavách. Přesně to je i případ dnešní ladoňky. Já osobně jsem divokou S. siberica viděla nedaleko středočeského Srbska a mimo výsadbu v neudržovaných částech plzeňské botanické zahrady. Je na podobných místech naprosto spokojená, kvete, plodí a pak po zatažení listů trpělivě čeká na další jarní sezónu (kvete od března do dubna).

S. siberica, pocházející původně z jihu Ukrajiny, střední části evropského Ruska, Kavkazu, Malé Asie a Íránu se k nám dostala koncem 18. st. a od 19. st. zplaňuje do volné přírody. Od našich původních ladoněk ji poznáte docela snadno. Zatímco ony kvetou s květy víceméně vzpřímenými v rozvolněných hroznech, S. siberica má v řídkém květenství květy nící, tedy svěšené dolů. Volné okvětní lístky mají zvláštní středně fialovomodrou barvu se světlou bází, po odkvětu se vytvářejí kulovité či různě šišaté zelené tobolky. Svěže zelené masité listy délky do 20 cm rostou 2 – 3 z jedné cibulky s tmavě hnědými obaly. Stvoly nesoucí květenství se směrem nahoru zbarvují ze zelené do fialova.

Nemusíte-li trávit jarní dny zavření doma a máte-li možnost vycházek do přírody, choďte s očima otevřenýma; budete se divit, co všechno je v naší přírodě ke spatření. Jen na to musíte být připravení a vědět, co to je. I já občas Růžajdě při nějakém nálezu říkám, že mi ta či ona rostlinka něco připomíná, že už jsem ji někde viděla a jen si nemohu vzpomenout. A zrovna české cibulovinky a hlízovinky jsou rostlinky prchavých okamžiků, krátkého kvetení a návratu do nenápadné podoby, kdy se v hustém porostu špatně hledají či dokonce definitivně rezignují a zatáhnou raději pod zem, protože nad zemí nemají v konkurenci vitálnějších a dravějších šanci. Právě za okamžik (je nedělní ráno) s Jirkou vyrážíme do přírody hledat další zplanělý cibulový kousek – jeden ze dvou českomoravských tulipánů, tak nám držte palce. R.

Fotografie 2:

1. Cibule S. siberica

2. Plod

3. Rostliny S. siberica po odkvětu v neudržované části BZ Plzeň.