ZEL(e)NÉ LISTY

Ledebouria galpinii (Baker) S.Venter & TJ.Edwards, 2003 – cibulka z mlžných hor

Fotografie 1:

1. Ledebouria galpinii

2. Tmavá spodní strana listů

...............................................................

Tím, že se střídavě intenzivně pokouším pracovat na své knížečce (třídím fotky, určuji a sepisuji), šetřím si právě cibulová témata do této knížky a Zelné listy tak poněkud ostrouhávají. Přesto, když se stane něco opravdu mimořádného, nevydržím to a podělím se o to s vámi. Nevím, kdy jsem naposled psal o nějaké ledebourii (to mi připomíná nutnost aktualizace našeho rejstříku, kterou stále odkládáme), ale je to právě ten případ, kdy není utajování namístě. Cibulka je to krásná, vzácná a ještě se k ní váže jeden osobní minipříběh.

Ledebourií mám ve své sbírce poměrně hodně, určených i neurčených, a upřímně už ani netoužím je nějak množstevně posilovat. Přesto ještě existuje několik „vytoužených“, kterých bych si naopak velmi považoval, kdyby ke mně zbloudily. Už asi sedmý rok často otevírám jihoafrické stránky firmy Penroc, kde se dovídám o všelijakých jihoafrických lahůdkách a tam jsem také poprvé zaregistroval existenci a úžasný vzhled Ledebouria galpinii. Považoval jsem ji za jednu z nedostupností, ale život přeje trpělivým a já se opravdu loni dočkal. Při té už asi nepřekonatelné poslední návštěvě u Coka Grootscholtena v Holandsku jsem narazil na pět květináčků se jmenovkou L.galpinii. Čtyři byly prázdné a v posledním se krčila malá polouschlá cibulka. Lámaně jsem se Coka snažil zeptat, jestli nemá nějakou na prodej, ten chvilku přemýšlel, pak zarýpal prstem do těch prázdných květináčků a nakonec mi dal ten POSLEDNÍ (!) s ještě žijící rostlinou. Přidal k tomu holandsko-anglické prohlášení v tom smyslu – ať se o ní dobře starám a že si sežene jinou. Nevím-nevím, myslím, že je mou velkou povinností co nejrychleji tuhle krasotinku rozmnožit a Cokovi ji vrátit. Stejně začínám Coka podezírat, že si z naší sbírky pomalu ale jistě buduje svoje detašované pracoviště.

Přidám pár obecných informací z internetu (kde bych taky jinde ty moudra bral, že?). Ledebouria galpinii se původně, jako mnoho dalších, jmenovala Scilla a jméno získala po svém objeviteli, kterým byl sběratel a botanik Ernest Edward Galpin, jenž se věnoval právě flóře provincie Mpumalanga, hlavně v okolí města Barbeton. Rostlina byla popsána už v roce 1889, ale v kultuře se nevyskytovala. Teprve zásluhou nových sběrů Charlese Craiba z firmy Penroc (a jeho krásných fotek) a také i nové revizi rodu Scilla pánů Ventera a Edwardse probudil se větší zájem, materiál se dostal do laboratoře tkáňových kultur a jeden klon se podařilo namnožit. Šlo o jednu lokalitu z Kaapsehoop Mountains, severozápadně od města Barbeton, rozšiřovanou pod číslem ISI 2010-24.

Jak je zřejmé z původních nálezů pana Galpina, tak i z novodobých sběrů Ch. Craiba, roste tato přísně endemitní ledebourie v předhůří Dračích hor, v regionu s častým výskytem hustých mlh. Má růst na kamenitém podloží z černého křemene, v hustém zápoji na nízkých horských (1700m.n.m.) a hlavně vlhkých loukách, spolu s travami a vřesy. Substrát je většinově písčitý s dostatkem humusu. Původně asi šířeji rozšířená rostlina je dnes hodnocena jako silně ohrožená a je známa už jen ze 3 lokalit právě v okolí městečka Kaapsehoop. Informace z lokalit hovoří o velké mrazuodolnosti, hluboko pod –10°C, ale kdo by to zkoušel vzhledem k její vzácnosti?

Vzhled této ledebourie je značně originální, podzemní (nebo jen mírně nadzemní) cibulka má většinou 2 kopinaté vztyčené listy s nezvyklou kaštanovou až fialovou barvou a hlavně se zvlněným až bradavičnatým povrchem. Květenství je velmi drobné a nízké, kvítky jsou fialové a připomínají spíše květy drimiopsisů. Kvete brzo na jaře (teď). Pro atraktivní vybarvení listů potřebuje kytka aspoň část dne přímé slunce, ne však celodenní úpal. Velmi důležité je složení substrátu (písčito-pemzově-hlinité), který by nikdy neměl přes léto vyschnout. Pravděpodobně velmi prospěšné by bylo pravidelné mlžení nebo rosení., čili v podstatě velké předpoklady pro letnění. Určitě ale velký pozor na české a španělské všežrouty. Nevím, jak to bude se opylením a tvorbou semen, dobrá zpráva je, že cibulka pomalu vytvaří odnože.

Takže velký dík Charlesu Craibovi (in memoriam), potlesk tkáňové kultuře a nehynoucí vděk Cokovi Grootscholtenovi. J.

Fotografie 2:

1. Kvetoucí rostlina

2. Detail vrchní strany listu

3. Květenství