ZEL(e)NÉ LISTY

Lachenalia trichophylla Baker 1874

Posledně jsem si postěžoval na letošní zimu s extrémním nedostatkem sluníčka a ejhle – asi na půl dne vysvitlo. Pak se ovšem vše rychle vrátilo do svého letošního standartu, čili nejasno s inverzí. Přesto i těch několik hodin slunce do skleníku zaznamenalo u našich kytek určité reakce a například se konečně otevřely květy na dnešní lachenálii.

Zástupců tohoto velkého rodu mám ve sbírce celkem hodně, ale jak už to bývá, jsou mezi nimi obyčky, krasavice i zajímavosti. Dnes tedy o jedné spíše z té třetí kategorie. Ony všechny lachenálky poměrně atraktivně kvetou, ale někdy jsou jejich listy, zvláště v našich světelně deficitních podmínkách, takové nezajímavé, vytáhlé nebo poléhavé, bez kresby nebo jiných ozdob. Ne však aktuální Lachenalia trichophylla, čili česky obrozenecky různolacháč vlasatolistý (hrůza co?). Tato zimní cibulka je popsaná už dávno a i když je v přírodě docela široce se vyskytující, ve sbírkách cibulářů jsem ji zatím moc často neviděl.

V přírodě roste na velkém areálu západu Jihoafrické republiky – celý Namaqualand plus kus severozápadního Kapska (od Citrusdal na jihu po Garies na severu) – a není hodnocena jako ohrožený druh. Mezi ostatními lachenálkami je snadno rozpoznatelná svoji největší ozdobou v podobě trichomů na horní straně listů. Jihoafričtí botanici rozeznávají 3 lokální formy – severní forma (od Vanrhynsdorpu po Garies) se dvěma délkami trichomů – dlouhé a krátké a racemozním květenstvím, střední forma v okolí Gifbergu s krátkými trichomy a spikátním květenstvím a pak jižní forma v okolí Pakhuis Pass s krátkými trichomy a jinak uspořádaným květenstvím (tříkvěté přesleny). Nechtějte ode mne rozbor výše zmíněných botanických pojmů – jak jsem nakoupil, tak jsem prodal...

Moje dvě cibulky Lachenalia trichophylla pochází historicky z jedné německé pěstírny, ale bohužel jsem k nim ztratil jmenovku, kde možná byla i jejich lokalita. Ale vzhled jejich trichomů odpovídá severní formě. Jde tedy o drobnou lachenálku s jedním, vyjímečně dvěma na zemi ležícími listy (u nás jsou ale poněkud neležící kvůli světlu), které mají na povrchu úžasné bílé spíše pevné štětinky než jemné chloupky. U některých forem se mohou konce štětinek rozpadat do chomáčků nebo hvězdiček. Velikostně jde o drobnou podzemní cibulku a nad zemí dosahuje i s květenstvím maximálně 15-20cm, většinou však méně. Květenstvím je nevětvený hrozen, drobné květy odstávají a jsou většinově bílé s růžovou u stopky a zelenožluté u konců květů, někdy se objevují i světle hnědé tóny.

Pěstování je standardní pro zimní cibuloviny z této oblasti, v přírodě roste na chudých písečných půdách a kromě srážek si pomáhá i pravidelnou rosou od oceánu. Tak doufám, že se zima začne pomalu překlápět do předjarního období, což by mohlo začít přinášet vyšší teploty a větší dávky slunečního svitu. Naše kytky ve skleníku na to nedočkavě čekají.

J.