Jdi na obsah Jdi na menu
 


Drimia elata - jak jinak, než s otazníkem

6. 7. 2009

Drimia elata Jacquin Ex Willdenow. - jak jinak než s otazníkem

 

Obrazek


  

Fotografie 1:

1. + 2.  Cibule (Bulb)

3. Mladé květenstvi (Young inflorescence)

4. Nové listy (New leaves)

...............................................................................


Jak tak roky jdou, přece jen zjišťuji, že velká část mé sbírky není jen nashromážděný zástup květináčů s kytkami a jmenovkami, ale i spousta vizitek konkrétních lidí a příběhů kolem nich. Základní varianta vzpomínky na konkrétního člověka je – od koho jsem rostlinu získal, případně kdo mi tu kytku dal. Protože jsem se svou cibulovou úchylkou poněkud nechtěně „profláknutý“(a zvykám si pomalu na přezdívku Mr. Onion), minimálně polovina mých cibulí jsou dárky. Od přátel a známých, v některých případech i od lidí zcela neznámých. Tuhle celkem velkou jihoafrickou cibuli (chtěl bych napsat „cibouli“, ale opakovaný vtip už není tak úderný) jsem dostal po určité diskusi od přítele Josefa Buška z Německa. Několikrát se mě ptal, co má dělat, aby mu jeho velké a z dávných cest nastřádané cibuloviny vykvetly. Že některé má už i desítky let a stále nic. Nevím, asi na to není žádný zcela univerzální recept, prostě dělat jim pomyšlení a vydržet. Tato odpověď Josefa příliš neuspokojila, a tak se jednou objevil v našem skleníku s bedničkou květináčů s urostlými cibulemi a řekl – až Ti pokvetou, dej mi vědět a pošli mi fotku.

Květníky byly plné starých kořenů a substrátu, zato v nich chyběly jmenovky, jak už to někdy bývá. Josef ale naštěstí měl v dobré paměti, odkud rostliny pocházely, takže snadno nadiktoval lokality a země původu. Po obdělání cibulí tak, jak jsem to kdysi popisoval, nastalo přesazení do vyzkoušeného substrátu a u této konkrétní, evidentně hyacintovité rostliny z JAR zasazení do extra hlubokého květináče, tzv, „růžáku“. To jsou ty nezvykle hluboké a úzké květináče (kulaté i hranaté), používané v zahradnictví na dřeviny, často i na sazenice růží. Nějak jsem dospěl k názoru, že to některým velkým cibulovinám s tlustými kořeny dělá dobře. Přes léto cibule spokojeně spala, na podzim vyhnala nadějnou špičku, ze které se rozvinula růžice šesti asi 20cm prolomených špičatých listů, přes zimu vegetovala, na jaře zaschla a byl zase na půl roku klid. „Syndrom tvrdohlavé cibule“ tedy pokračoval ve svém vítězném tažení i do Lhoty. V těchto případech doporučuji dělat, jako že vám to vůbec nevadí a tím cibuli zmatete. Prostě žádné přemlouvání a zvláštní opečovávání. Šup s ní pod stůl a příští sezónu se uvidí. Loňskou zimu se vše přesně na chlup zopakovalo. Listový vrchol, růžice osmi listů celou zimu, zaschnutí a opětné uklizení pod stůl. Při kontrole spáčů jsem před 6 týdny zjistil, že z chumáče seschlých listů roste něco jako velký silný jitrocel. Květník růžák putoval opět na stůl  - na světlo. A „jitrocel“ rostl a sílil, dnes je vysoký přes metr a postupně se na něm odspodu začaly otevírat typické drimiovité kvítky na krátkých stopkách. Fotky asi ukáží víc. Velkých drimií zase není až tak přemnoho, i když po poslední revizi rodu je z Drimia velkorod, který vstřebal do té doby několik menších samostatných rodů. Je to opět výsledek s jistou vyšší pravděpodobností, ale 100% jistotu by musel potvrdit opravdový odborník.

Takže mohla by to být Drimia elata, velká cibule s vysokým, řídkým květenstvím a velkým areálem rozšíření. To vedlo k několika synonymickým jménům (např. D.robusta, D.zombensis). Má se vyskytovat na západě JAR v Namaqualandu, pak obkrouží celý jih kontinentu až do východní Afriky. Její květy mají vždy podobný tvar, jenom barvy mohou být od hnědavé, červenavé, zelenavé až po bílou. Roste v rovinách v travnatých a sušších společenstvích. Kromě lokalit se zimními srážkami ( z které pochází i moje rostlina) se tedy vyskytuje i v oblastech s letními či celoročními srážkami. Tomu se evidentně umí přizpůsobit.

Ještě poznámku č.1 – protože tato cibulovina není vyloženě jedovatá, zkoumaví domorodí léčitelé pro ni našli medicínské využití, které je v současné době předmětem zkoumání vědců. A poznámka č.2 na úplný závěr – mírně podobné květenství, byť menší velikosti, vytvořila další hyacintovitá cibulovina z Namibie zatím beze jména – opět dar tentokrát od jiného přítele. J.


Summary:

Determination and experiences with growing of Drimia elata from family Hyacinthaceae.


Fotografie 2:

1. Květenství (Inflorescence)

2. Detail

Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

D.maritima

(Jirka, 25. 1. 2010 12:54)

Nejspíš tedy půjde o středomořskou drimii nebo urgineu maritimu (nevím teď přesně, které jméno je nyní platné). Většina středomořských cibulí roste v obráceném režimu - v horkém a suchém létě spí a v chladnějším a hlavně vlhčím období přes zimu roste. Kvést by měla právě na konci suché periody v bezlistém stavu. Mám těchto urgineí několik různě velkých a starých exemplářů z různých lokalit kolem středozemního moře. Žádný mi nekvete. Takže "babo (nebo dědku) raď". Domnívám se, že klíčové je právě to suché období, kdy je třeba spící cibuli dodat maximum tepla a světla. Recept na kvetení prostě nemám a hledal bych ho v nějakém pro cibuli teplotně optimálním cyklu. Podívat se na teplotní diagram řeckých ostrovů, nebo i celého středomoří a snažit se ho napodobit.

Drimia

(honza39 ,e-mail : oldriver69@centrum.cz, 20. 1. 2010 17:06)

Ahoj nadšenci- dnes jsem si po delší době prolétl váš web+našel článek o Drimii.Mám již 3.rok D.maritima z ostrova Kefallonia,našel jsem ji "vyoranou" u cesty po průjezdu rotační sekačky.Také jí dělám pomyšlení,ale nekvete,jen vyhání obrovské listy.Přes zimu bývá ve studeném skleníku.Poradíte,jak ji donutit ke květu?