ZEL(e)NÉ LISTY

Coilonox suaveolens (Jacq.) Speta 2001

Podtitulek tohoto článku by mohl znít: jedna kytka – mnoho jmen – pěstitelovo šílenství. Bude to dnes zase o jihoafrické cibulce, i když nám už kamarádi začínají houfně naznačovat, že těch cibulí na našich stránkách už je příliš a kdeže nějaké normálnější sukulenty jsou. Nebojte se – budou, ale aktuálně ještě spí a rozjedou se až po jarní zálivce a vyletnění.

Onehdá jsem kontroloval stav rozpikýrovaných semenáčků umístěných na novém místě našeho domečku – ve sklepě, v regálech s moderním LED osvětlením. Je to pokus, který má po první zimě velmi zajímavé výsledky. A našel jsem tam spokojeně kvetoucí a místy i plodící dvouleté semenáče mých cibulovin. Jednu z nich – tu zajímavější – dnes představím. Je to hezký žluťásek, který se k jaru a aktuálně probíhajícím velikonocím docela hodí.

Před třemi lety jsem do ročenky Sekce pěstitelů sukulentů napsal rozsáhlejší článek „Drobná jihoafrická ornitogala“, ve kterém jsem zmínil nejen rozpad rodu Ornithogalum na patnáct nových rodů, ale také ukázal kolem dvacítky vybraných druhů. Bylo to tenkrát období, kdy jsem si pořídil i několik pytlíků semínek nových druhů a mezi nimi byl i dnešní Coilonox.

S jeho správným vědeckým jménem je to lehce nahnuté. Původně to bylo Ornithogalum suaveolens Jacq. 1789, posléze Loncomelos suaveolens Raf. 1837, novodobě pak Coilonox suaveolens Speta 2001 a poslední pokus o přeřazení na Albuca suaveolens Manning et Goldblatt 2009. Aspoň že to „suaveolens“ zůstávalo, což z latiny přeloženo znamená „sladce vonící“ či ještě libozvučněji „libovonný“. Afrikánské jméno je bonttjienk. Uvádí se ještě další minimálně tři synonymická latinská jména, se kterými vás nebudu zdržovat. Inu co botanik, to jiné jméno. Já se přidržuji toho coilonoxu, květy mi připadají málo albukovské (tři květní petaly sevřené a tři doširoka otevřené) a do coilonoxové rodinky mi dobře zapadá.

Každopádně jde pořád o jednu široce rozšířenou jihoafrickou cibulovinu, rostoucí na západě Jihoafrické republiky a na jihu Namibie (od Humannsdorpu na jihu, přes Namaqualand až po Sperrgebiet v Namibii). Moje semínka měly původ v oblasti Vanrhynsdorp. Na fotkách na internetu má C. suaveolens různě mírně se lišící květy, ale to je pochopitelné vzhledem k velkému areálu rozšíření. Mě osobně překvapila jejich velikost (okvětní lístky až 15mm!) a hlavně zářivá žlutost, umocněná výraznými zelenými proužky.

Samotná podzemní cibule nepatří k žádným obrům, listy jsou takové úsporné, lineární, kolem 20-30cm, u báze jsou sevřené do ruličky. Je to zimní záležitost, kvetení přichází na konci vegetace (tedy v našem jaře), kdy listy začínají odsychat. Květenství je nevětvené a dobrá zpráva – C. suaveolens je samosprašný.

Tak a máme to za sebou a vydržte - budu se snažit svoji cibulovou sérii příště přerušit nějakým pěkným sukulentem. A já si jdu zatím zapreludovat na nového člena mé mandolínové rodiny – mandocello. A abych nezapomněl - hezké velikonoce!

J.