Všechny cesty vedou do Říma
Všechny cesty vedou do Říma
Jsou tu zase Vánoce a já jsem si místo obligátních svátečních frází a vánočních přání dovolila malé zamyšlení, související s naším společným koníčkem - pěstováním xerofytních rostlin všemožných druhů, rodů, čeledí, velikostí a tvarů.
Když jsem se tak procházela zasněženou krajinou, začala jsem přemýšlet o jedné z mých zálib - o sukulentaření. V tomto okamžiku marně hledáte souvislost mezi zasněženými stráněmi a povětšinou teplomilnými rostlinami, žádná totiž není. Vše vzniklo díky datu v kalendáři, které se nezadržitelně blíží. Konec roku svádí k přemýšlení o tom, co se nám nepodařilo, či co se nám naopak povedlo k vlastní spokojenosti a hlavně co je před námi do budoucna, kam se budeme ubírat, aby pozitivní pocity převládaly nad těmi nepěknými. Určitě nechci psát o složitosti cest životních, od toho jsou povolanější a navíc by na to ani podobný fejetonek nestačil, mám na mysli cesty pěstování rostlin, protože jsou také často pěkně spletité a neplánované.
Existuje několik cest, kterými se může sukulentář vydat. Možná vás napadnou i další, které neuvedu, ale to teď není podstatné. Každý většinou začíná všehochutí rostlin, darovaných, nakoupených, zděděných, nalezených (všimněte, si, že jsem záměrně vynechala ošklivé přídavné jméno "ukradených"). Po nějaké době se prvotní strategie zběsilého shánění všeho možného sukulentního začne pomalu měnit. A teď to přichází, začínající pěstitel stojí na rozcestí a váhá, kterým směrem vykročit.
Cesta sběratelská. Pěstitel se rozhodne pro kompletaci nějaké skupiny rostlin, povětšinou nějaké čeledi, rodu, druhu či oblasti, ze které pocházejí. Pořizuje si seznámky rostlin a bez ohledu na vzhled, velikost či cenu rostlin si v nich odškrtává nové přírůstky, jen aby ony seznámky byly co nejkompletnější. Pozor, může se to zvrhnout na mánii či šílenství, kdy jsme pro získání posledního chybějícího druhu schopni čehokoliv bez ohledu na námahu a cenu. Proto radím, zachovejte zdravý rozum a pamatujte na to, že vám žádná kytka neuteče a dřív či později si k vám najde cestu.
Cesta estétská. V rostlinách nevidíme druhy, či zástupce nějakých určitých biotopů, ale hlavně barvy a tvary. Rostliny všelijak tvarujeme, sesazujeme a kombinujeme, doplňujeme zajímavými doplňky, mističkami a kamínky, aby vše lahodilo oku. Pozor, při tom všem se může ztratit cit pro spokojenost rostlin, tvarováním či trápením v těsných nádobách začnou kytky tak trochu trpět našimi rozmary. Platí opět: všeho s mírou.
Cesta minimalistická. Je dána podmínkami, které rostlinám můžeme poskytnout. Pokud například máme prostor pro rostliny daný jedním oknem v panelovém domu či titěrným skleníčkem, zděděným po dědečkovi zelináři, nemůžeme si moc vyskakovat a podvědomě vyhledáváme miniaturní druhy, abychom si jich pak mohli pořídit více. Opět varuji, jednoho dne naplníte stav a pak už budete jen čekat, až vám nějaká kytka odejde na věčnost, aby uvolnila místo další.
Cesta snobská. Neustále se pídíme po nových druzích, hlavně po těch, které ještě nikdo nemá, abychom jimi mohli ostatní ohromovat. Je to tak trochu cesta do pekel, každou novinku má po čase spousta dalších pěstitelů, takže skončíte jako štvanci a věční nespokojenci.
Cesta zlatého vejce. Na rostliny se začnete dívat jako na potencionální zdroj budoucího zisku, jako na slepici, nesoucí ona zlatá vejce. Můžete si to zprvu omlouvat tím, že tím uspokojíte hladové zájemce, kteří po oném druhu marně touží, ale riskujete, že to samé napadlo deset dalších pěstitelů. Může se také pomalu vytratit radost z normálního pěstování.
Cesta pěstitelská. Kytky máme prostě jen rádi, snažíme se, aby jim bylo u nás dobře a vše tomu podřizujeme. Má to jediné drobné úskalí - může se vytratit jakákoliv koncepce sbírky, prostě budeme jen mít spokojené kytky.
Asi nejlepší cestou je cesta zdravého rozumu, kdy jsme sice lákáni některými předchozími cestami, ale jen si je vyzkoušíme v nějaké rozumné míře a úplně na nich nezabloudíme. Vždy by mělo platit, že bychom neměli být spokojení jen my, ale i ti naši malí zelení "zajatci". Jen tak nám pak začnou vracet všechnu tu námahu a práci, kterou jim dobrovolně poskytujeme a my, kteří se jimi obklopujeme, pocítíme štěstí, že je vůbec máme a rozhodujeme o jejich osudu. Jako všechny cesty vedou do Říma, měly by naše cesty pěstitelské vést ke spokojeným rostlinám. Tak tedy dobře vybírejte... R.
Pěstitel na rozcestí. Kudy ? 
