Haworthia - zájem pěstitelů roste
Haworthia – zájem pěstitelů roste
Fotografie 1 (foto R.Matulová):
Podobnost zástupců různých rodů (Similarity of plants from different genuses)
1. Haworthia maraisii
2. Ariocarpus kotschoubeanus
3. Anacampseros retusa
4. Bulbine haworthioides
...................................................
V posledních letech trvale stoupá zájem o pěstování příslušníků rodu Haworthia. rostliny Zájemci mají možnost opatřit si množství informací prostřednictvím literatury nebo hledat poučení a kontakty prostřednictvím internetu. Problémem zůstává opatřování nových přírůstků do sbírky, protože nabídka semen ani rostlin u nás není zatím dostatečná. Právě to však mnohé z nás láká, nejsme jen pěstitelé, ale i sběratelé a získávání špatně dostupných druhů a novinek v nás může uspokojovat atavistické potřeby původních lovců. Cílem pojednání je rozdělit se o dlouholeté zkušenosti získané pěstováním rostlin tohoto rodu. . Mimo stručné zmínky o historii a taxonomii rodu se zaměříme na pěstování, rozmnožování rostlin rodu Haworthia, nemoci a škůdce, seznámíme čtenáře s některými zajímavými druhy, ale vyhneme se polemice o platnosti názvů rostlin. To přísluší podle našeho názoru zejména profesionálním botanikům.
Zařazení rodu
Rostliny tohoto rodu patří do
podtřídy jednoděložných, řádu liliokvětých, čeledi liliovitých, podčeledi
asfodelovitých, skupiny aloinovitých. Mezi nejbližší příbuzné patří známé rody Aloe, Gasteria a rody Astroloba,
Poellnitzia, Chortolirion, které bývají často zahrnovány přímo do rodu Haworthia.
Ze vzdálenějších příbuzných je možné
jmenovat například rody Bulbine, Scilla, Nolina, Calibanus, ale také
například cibule, lilie, tulipány aj.
Historie
První psané pojednání o rostlinách rodu Haworthia pochází od Oldenlanda, superintendenta zahrady Holandské východoindické společnosti v Kapsku z r. 1695. Bylo nalezeno jako součást Valentynova díla Beschryvinge van de Kaap der Goede Hoope /1726/. Několik druhů, označených tehdy ještě jako Aloe, dnes patří do rodu Haworthia, např. H. arachnoidea /L./ Duval, H. venosa /Lam./ Haw., H. marginata /Lam./Stearn., H. viscosa /L./ Haw. Další 4 druhy popsal Commelin v díle Praeludia Botanica v r. 1701 – 1703. Postupně byly objevovány, identifikovány a popisovány další druhy, např. Commelinem v r. 1917, Haworthem v letech 1804 – 1819, Bakerem /1880/, Marlothem /1908 – 1912/, Scottem /1965 – 1999/, Bayerem /1972 – 1999/ a dalšími. J.R. Brown rozlišoval ve své „A brief review of the genus Haworthia“ /1957/ již 160 druhů a dalších 210 variet. V díle znalce sukulentní flóry H. Jacobsena najdeme 162 druhů a 226 variet či forem /1960/. V literatuře se uvádí, že vlastní název HAWORTHIA byl poprvé použit H.A. Duvalem v r. 1809 na počest anglického entomologa a botanika Adriana H. Hawortha /1722 – 1783/, specialistu na lomikameny, narcisy a sukulenty.
Pokusy uspořádat rod
provedli Fearn, Pilbeam, Scott a
zejména Bayer, jehož revize
obsahuje 61 druhů a 146 nižších
jednotek. Většina uvedených autorů studovala rostliny přímo na jejich
nalezištích nebo měla k dispozici importní materiál. Z uvedeného výčtu je
patrné, že se rod Haworthia těšil trvalé pozornosti a přízni botaniků i
amatérských pěstitelů, kteří významnou měrou přispěli a dodnes přispívají
k jeho poznávání. Přínos amatérských pěstitelů spočívá v tom, že
shromažďují velké kolekce rostlin, pečují o rostliny sbírané v přírodě,
pokouší se je systematicky pozorovat a množit. Často své zkušenosti publikují,
konzultují s profesionálními botaniky a tím přispívají nejen
k propagaci, ale k dalšímu poznávání rodu. Někdy bohužel i ke zmatkům
v taxonomii neuváženým publikováním popisů.
Haworthie rostou v jižní Africe, zejména v Jižním Kapsku, ojediněle i jinde /Namibie, Mozambik aj./. Nezřídka osídlují pukliny skal nebo kapsy vzniklé v horninách, zaplněné usazeninami. Jindy je nalézáme v jílovitých půdách, v částečném zástinu keřů, stromů a travin
nebo na přímém slunci.V Africe mají období klidu od ledna do března, kdy je na jejich lokalitách přílišné horko a sucho a proto většinou zastavují růst. V našich podmínkách rostou nejčastěji od jara do podzimu, některé druhy kvetou koncem zimních měsíců.
Charakteristika
rostlin
Všichni zástupci tohoto rodu patří mezi sukulentní trvalky. Stonek bývá úplně zakrnělý nebo zkrácený /mimo H. cymbiformis v. ramosa/ a skrytý mezi nahloučenými listy. Dužnaté listy mají uspořádány až na výjimky /H. truncata aj./ v bezkmenných růžicích. Ty zpravidla bohatě odnožují a po letech vytváří mnohohlavé trsy. Právě druhy, které patří mezi sběrateli za nejhledanější, odnožují jen málo, výjimečně nebo až po mnoha letech.
Různost tvaru listů a jejich povrchu je tím, co sběratelé nejvíce oceňují. Tato pestrost však zajišťuje co nejlepší adaptaci na konkrétní přírodní podmínky. Svou plastičnost a přizpůsobilost dokazují rostliny i v naších sbírkách v závislosti na souhře hlavních faktorů – světelných a tepelných poměrech, proudění vzduchu, zálivce a substrátu. Listy jsou buď široce rozevřeny nebo přivrácené do středu . Bývají silně dužnaté, tvrdé i měkké, miniaturní jako u H. parksiana či trávovité a dlouhé několik decimetrů /H. blackburniae/. U některých druhů, jako je např. H. truncata, H. truncata v. maughanii, H. cooperi, mohou být na přírodních stanovištích schované v půdě až po vrchní části listů. Povrch listů je pastvou pro zrak a přímo vybízí k podrobnému prohlédnutí. Mívá různou barvu, bývá různých odstínů od zelené, žlutohnědé a červené až po načernalý, lesklý i matný, zdobený různými výrůstky, trichomy, žilkami, perličkami či průsvitnými okénky. Tvar a povrch listů má fyziologický význam. Zajišťuje metabolické procesy včetně fotosyntetické asimilace uhlíku a dusíku, chrání před nadměrným slunečním zářením, je zásobárnou vody i živin a podílí se i na reprodukci. Například ochrana před sluncem může být ve formě více či méně hustého obrvení, hrbolků, filtrů z průsvitných okének, pigmentů či průsvitných pruhů a skvrn nebo růžicovitého kompaktního uspořádání listů. Omezení výparu podporuje také poměrně silná kutikula a malý počet zahloubených průduchů. Listy mnoha druhů mají schopnost přiklonit se ke středu v období vegetačního klidu nebo odumírají buňky jejich horních částí. Působí pak jako slunečník. Podobnou funkci mají také listy mnoha jiných sukulentních rodů a proto nás nepřekvapí tvarová podobnost s některými zástupci rodů Aloe, Anacampseros, Ariocarpus, Crassula, Echeveria, Gasteria, či Sempervivum. Přesto jsou však druhy rodu Haworthia poměrně charakteristické a dobře poznatelné.
Květenství se vytváří mezi
listy v horní části rostlin a tvoří je malé zygomorfní květy bělavě zelené
barvy řídce rostoucí na stvolu délky 15 – 50cm, někdy i delším a větvícím se.
Nejsou samosprašné. Pokud dojde ve sbírce k samovolnému vytvoření plodu,
nelze obvykle vyloučit intervenci
biologického faktoru opylení. Právě květy jsou zatím nejčastěji přijímány jako
kritérium pro vnitřní dělení rodu do tří podrodů: Haworthia, Hexangulares
a Robustipedunculares.
Rozdělení rodu, postavení a pojmenování jednotlivých taxonů není konečné a v mnoha případech bude třeba čekat na výsledky moderních vědeckých postupů, např. porovnávání sekvencí DNA.
Nejdůležitější pro dobrý stav
rostliny jsou její kořeny. Už K. Čapek napsal: „Pěstuji hlavně kořeny a
zeminu“. Jejich stavu odpovídá do
značné míry růst, vzhled, kvetení
a celková kondice rostlin. Haworthie mají většinou hrubé, masité kořeny, které se
postupně obnovují. Půda v pouštích a polopouštích vždy obsahuje
v jemných půdních pórech nepatrné množství vody, přestože je na pohled
suchá. Mohou ji však přijímat jen ty rostliny, jejichž kořeny a jiné orgány
obsahují osmoticky aktivní látky. Právě u sukulentů bývají hodnoty osmotického
tlaku kolem 0,5 Mpa, což je podstatně méně než u nesukulentních rostlin /1 – 2
Mpa/. Kořeny rostlin rodu Haworthia tedy mohou přijímat nejlépe vodu po
ovlhčení svrchní několikacentimetrové vrstvy půdy příležitostným deštěm případně
rosou, ve sbírkách zálivkou. Kořenový systém je mělký, obvykle 4 – 10 cm.
Nejvyšší příjmovou aktivitu mají nejmladší kořeny, které dosud nemají
zkorkovatělé vnější buňky, což je ochrana před ztrátou vody z kořenů
výparem při přehřívání vrchního horizontu půdy za slunečných dnů. V období
vegetačního klidu nově vytvořené tenké kořeny obvykle zasychají . Dále se
snižuje hydraulická vodivost starších silnějších kořenů, aby se omezil
transport vody z listů do kořenů a suché půdy. Po určité době postupně nebo
i naráz staré kořeny odumírají a bývají nahrazovány nově vytvořenými.
V průběhu vegetační sezóny tak může dojít k dočasné zástavě nebo
zpomalení růstu a zvýšené citlivosti na zálivku. V extrémním případě je
nutno některé rostliny vyjmout ze substrátu, zbavit nefunkčních částí
kořenového systému a znovu zakořenit. (pokračování příště) A.Tomandl
Summary:
1.part of all about Haworthias.
Fotografie 2 (foto A.Tomandl):
1. Sbírka rostlin rodu Haworthia po zalití - 2008 (Collection of author´s Haworthias after first watering - 2008)
2. Kořeny semenáčků H.truncata v.maughanii (Roots of young plant)
