ZEL(e)NÉ LISTY

Nevíte si rady se smutnicí? Pořiďte si masožravku!

Neberte to jako nejapný žertík. Je to skutečně tak. Před rokem jsme prováděli velké množství výsevů pod zářivkami v kuchyni. Bohužel se nám zde přemnožila Sciara aneb přiléhavě česky smutnice. Její přítomnost je skutečně smutná. Asi to znáte, nejdřív přiletí jedna, pak druhá a pokud tento okamžik podceníte, záhy jich máte hejno. To by ani tak nevadilo, smutnice sama o sobě ničemu neškodí a navíc není příliš zdatný letec, takže ji hravě zabijete chycenou v letu, nebo ještě lépe sedící někde na okně. Horší je její přechodné vývojové stádium: drobný červíček s průsvitným tělem a černou hlavičkou. Mrška malá si spolehlivě vybírá k potravě ty semenáčky, na kterých vám nejvíc záleží. Nenúnavně prolézá chodbičky ve vrchní vrstvě substrátu a sem tam si kousne, tu do kořínku semenáčku Avonia alstonii, tu do krčku jediných dvou exemplářů vyklíčené vzácné portulaky z Argentiny. Průšvih je, že si toho většinou všimnete, až když ve výsevu moc zdravých jedinců nezbyde. Já už spolehlivě poznám přítomnost těchto nezvaných hostů podle drobných slizových stop mezi krystalky písku. Pak stačí výsev zalít, počkat si, až naštvaní červíčci vylezou ze zatopených chodbiček a sbírat je pinzetou. Je to taky metoda, ale zdlouhavá, málo účinná a většinou takzvaně s křížkem po funuse. Červíčci stejně jako čerti nikdy nespí a v okamžiku zásahu mají plná bříška tkání z drahocenných vyklíčených rostlinek. Lepší je tuto pomocnou metodu doplnit bojem na všech frontách, to znamená chytat i jejich maminky a tatínky. Prodávají se ostře žluté lepové pasti, ale ty zavrhnete v okamžiku, kdy se vám poněkolikáté přilepí tam, kam nemají (záclona, květináček, rukáv, prsty…). Můj kolega Zdeněk mi jednou radil, ať si pořídím masožravku. Tehdy jsem to považovala za jeden z jeho četných žertíků. Loni mi to ze zoufalství nedalo a kolegu jsem požádala, zda by mi nějakou zručnou a hlavně hladovou masožravku nesehnal. Podařilo se, dostala jsem jakýsi kultivar rodu Pinguicula. Trochu mi připomínal rostlinu rodu Echeveria, jeho světlezelené listy jevily náznak sukulence, takže dobře zapadl mezi naše sukulenty. Vyžadoval, vlastně ještě vyžaduje více vody, nejlépe mu je, když se postaví do podmisky s vodou. Ze začátku se k tučnici, jak se tomuto rodu v Čechách říká, smutnice zrovna nehrnuly, na jejích lepkavých listech jsem je našla jen tu a tam. Pak tučnice vykvetla výstavním růžovým květem a začly se dít věci. Lapených neoblíbených mušek  na listech přibývalo, během nějaké doby už smutnice neměly kam si sednout, aby tam už nebylo obsazeno. Staré listy odsychaly a nahrazovaly je nové, mladé a lačné. My jsme si nad nenasytnou kytkou spokojeně mnuli ruce, odvedla skvělou práci a ještě si asi pochutnala. Na závěr budu trochu parafrázovat klasika: Nenudíte se (se smutnicí)? Pořiďte si masožravku! J   R.