ZEL(e)NÉ LISTY

Mecháčci či asfalťáčci … aneb asfaltová kultura sukulentů naší dcery

Chtěl bych tímto textíkem udělat radost hlavně naší Růžajdě, do které se snažíme co nejméně násilně a zároveň co nejhlouběji zasít lásku k živé přírodě. Má jednu svoji minisbírečku sukulentů u nás ve skleníku a druhou venkovní na pruhu asfaltu před skleníkem. Vlastně ani nevím, jak vznikla a proč se jí ujala zrovna Růženka. Asi se nás snažila trochu napodobit, někde vzala pár odpadlých růžic netřesků a s dětskou naivitou je „zasadila“ do slabé vrstvy mechu. Byl to od začátku pokus odsouzený k zániku, ale co se nevyzkouší, o tom se dá vždy pochybovat. A tak si Růženčiny netřesky navzdor všemu – naší mlčenlivé skepsi, slunečnímu úpalu, povodňové zálivce, též i zimním holomrazům nebo sněžným lavinám sjíždějícím z ohnuté střechy skleníku – nakonec překvapivě spokojeně rostou.

O co vlastně přesněji jde a cože je to za stanoviště? Náš zakopaný skleník-polykarbonátovník má oblouk střechy zakončený 20cm nad úrovní ternénu, kde je položený vyspádovaný okap, řešící odtok nárazových srážek. Tím, že se vše dodělávalo na poslední chvíli v listopadu před zimou, položený okap nepokryl celou délku zaklenuté střechy skleníku a část vody stéká na asfaltovou rovinku, jen lehce do sklonu (a už to tak zůstalo). Proto se během několika let samovolně pruh asfaltu zamechoval, vyrostla na něm centimetrová vrstva poctivého mechu s vysokým stupněm odolnosti. Do tohoto podkladu napadlo Růženku „zasadit“ pár uloupených růžiček netřesků a jak jsme časem zjistili i orostachysů.

Zdánlivě nesmyslná kultura obstála – zimy suché i vlhké, tvrdé i slabé, holomrazy i ležící sníh. Každý rok na jaře se růžičky mrazuvzdorných sukulentů znovu zazelenaly a rostly dál. Nějaké bohaté kvetení se sice nekoná ale barvičky jednotlivých taxonů vydaných napospas asfaltu s mechem jsou obdivuhodné. Od jisté doby je Růženka v době největších letních veder dokonce zakrápí a zalévá. Získala k nim velmi osobní vztah, je na ně hrdá a často je kontroluje. Onehdá jsme zažili krizi – malá přiběhla ze zahrady s nedivadelním brekotem (ovládá totiž excelentně i divadelní varientu) a že jí Ferda zničil sbírku před skleníkem. Vše se vysvětlilo i nakonec zachránilo – Ferda sváděl (krz plot) životně důležitý souboj se psím protivníkem a potřeboval k tomu dobrý odpich, který právě prováděl na zamechovaném asfaltu. Vzduchem létaly kusy mechu a růžice netřesků, čímž sice došlo k většímu přeskupení sbírky ale naštěstí k jejímu malému poškození. Po poslední zimě je celý pruh mrazuvzdorných netřesků opět v plné síle.

Když jsme o této kultuře seriózněji přemýšleli, proč to vlastně funguje, došlo nám několik věcí. Na podkladu nezáleží – v přírodě třeba skála, ve městě pak asfalt nebo beton. Výhoda asfaltu je, že není nasákavý, není zcela hladký a mechy na něm dobře drží. Přebytek vody spolehlivě odteče a mech si nasaje jenom svoje maximální množství, které pak napájí jak mechovou vrstvu tak i další rostliny v ní. Sucho umí zvládat zřejmě dobře (a malá zálivka od Růženky vždy potěší) a s odolností na mráz je to také dobré. Jediné opravdové nebezpečí hrozí od nevšímavých lidí (sešlap) a řádících psů (rozhrab). Prostě výsledkem pokusu je, že to Růžence funguje a ona je na to náležitě pyšná (netřeskům říká láskyplně moji asfalťáčci)! Táta J.