Umbilicus rupestris
Umbilicus rupestris (Salisbury) Dandy (1948)
Fotografie 1:
1. Umbilicus rupestris
2. Semenáčky
................................................
Další zelený list zaplní ve sbírce původně nechtěný, trochu plevelný a ve své domovině ve Středozemí asi docela běžný zástupce čeledi Crassulaceae – Umbilicus rupestris. Abych vysvětlila všechny uvedené přívlastky, musím začít zhruba před rokem, kdy jsme navštívili sbírku Kuby Jilemického. Umbilicus rupestris tam rostl u nějaké havorcie a Kuba se jen tak mezi řečí zeptal, jestli jej náhodou nechci, že by ho asi jinak vyřadil ze sbírky (všimněte si, jak jsem kulantně nazvala odhození na kompost). I když to není kdovíjaká vzácnost, bylo mi jej líto a tak jsem po rostlině bez zaváhání sáhla; vždy jsem chtěla vidět ten nejobyčejnější druh hlíznatého rodu Umbilicus. V encyklopedii jsem se dokonce dočetla, že kdyby to nebyl taxonomický „renonc“, rostlina by se pravděpodobně jmenovala Umbilicus umbilicatus. To hovoří za vše.
V normálním stavu asi příliš nápadný není, okrouhlé štítovité listy s vroubkovanými okraji se dají zaměnit s rostlinami jiných čeledí, navíc jsou část roku zatažené. Nápadnou se rostlina stane při nakvetení, vzpřímený hrozen květů na olistěné lodyze může být vysoký až několik desítek centimetrů. Bělavě zelené květy s růžovými tóny jsou nicí (dolů převislé či visící) a rozkvétají odspodu postupně téměř po celé lodyze. Tyto dvě vlastnosti U. rupestris odlišují od květů druhu U. horizontalis, který má květy rozložené jen asi od poloviny výše a květy rostou horizontálně. Literatura ještě připouští jemné odchylky ve stavbě jednotlivých květů, což se váže k oblastem, ze kterých U. rupestris pochází.
Když jsem se dnes snažila vypozorovat rozdíly mezi právě nakvétajícími U. rupestris a U. horizontalis dole ve skleníku, všimla jsem si, že moje loňské pokusy o samosprášení květů nebyly až tak neúčinné, protože u mateční rostliny U. rupestris i u rostlin okolo se objevily spousty drobných semenáčků. Jaký bude jejich osud, nevím, hlízky bývají první roky miniaturní a dost dobře si neumím představit jejich pikýrování. Asi k němu dojde za cenu větších ztrát, což nahradí přirozený přírodní výběr.
S pěstováním nejsou jinak žádné potíže, jen se u rostlin tohoto rodu na listech občas objevuje bílé padlí, které má za následek rychlou zkázu olistění. Rostlinám, zvyklým zatahovat do podzemní hlízy, to naštěstí asi nevadí. U „obyčejného“ U. rupestris se však u nás
zatím neobjevilo.
Možná jste ho i vy na dovolené zahlédli někde u Středozemního moře, v Egyptě, Turecku či dokonce na Kypru či Azorských ostrovech, jak roste na skalkách či zídkách ve stínu nějakých keřů či stromů. Je jasné, že v přirozených podmínkách je rostlina asi nejhezčí a je jen škoda, že kombinace silného mrazu a vlhkého substrátu nedovolí růst U. rupestris na skalkách a zídkách i u nás. R.
Fotografie 2:
1. U. rupestris s květenstvím
2. Květy
