ZEL(e)NÉ LISTY

Petrocosmea sericea C. Y. Wu ex H. W. Li (1983)

Původně jsem chtěla psát o jedné pohledné othoně, kterou mám již přes rok a právě kvete, ale zatím jsem nedohledala, jak by se měla správně jmenovat, protože její jméno, se kterým jsem si ji pořídila, tak úplně nesouhlasí… Ale nevzdávám to, zima je dlouhá, budu to zkoušet dál a ta othona podle loňské zkušenosti kvete celou zimu jedním květem za druhým.

To květy petrokosmeí takhle vytrvalé nejsou a jelikož také právě kvetou, zaslouží si určitě také moji pozornost.

Na stránkách ZL se zástupce rodu Petrocosmea zatím objevil jen jeden (P. rosetiifolia) a je to ukrutně dávno. Nakonec, není to vlastně sukulent v pravém slova smyslu, protože nemá žádné sukulentní části. Kořeny jsou rozptýlené, listy sice mírně dužnaté, ale ne typicky sukulentní. Povrch listů hustě pokrývají stříbrné chlupy, které jsou příjemné na omak. Díky tomu získala rostlina své jméno- sericea znamená hedvábná. Bledě fialové květy zygomorfního tvaru se objevují mezi listy v kruhu zhruba v polovině listové růžice. Postupný vývoj květů je velmi fotogenická záležitost, jen kdyby pracující člověk a obzvlášť v tuhle roční dobu měl na jeho zachycování za denního světla více času…

Petrocosmea sericea patří do čeledi Gesneriaceae, je tedy vzdáleně příbuzná nám známým rodům Sinningia a Streptocarpus. Pochází z jihovýchodní části čínské provincie Yunnan. Dá se pěstovat spolu se sukulenty díky své částečné toleranci mírného přisušení, kdy obětuje nejstarší listy v růžici. Je to dáno tím, že je to litofyt, což znamená, že jejím přirozeným stanovištěm je skalnatý terén nebo jen škvíry na holých skalách. Zde si musí vystačit jen s nahodilým deštěm a minimem živin, které vznikají rozpadem nejbližší chudé vegetace, což jsou většinou mechy, lišejníky, kapradiny či spadané listí.

Pěstování není složité, několik druhů petrokosmeí mám umístěných mezi sinningiemi pod policí, takže slunce přichází jen, když je níž nad obzorem. Vodou v létě nešetřím a v zimě uberu. S teplotami není třeba si lámat hlavu, jako skalní druhy jsou zvyklé na teplotní výkyvy, ale nikdy jsem nezkoušela toleranci na poklesy až třeba pod bod mrazu. Množení lze provést buď výsevem semen (P. rosetiifolia byla s dopomocí samosprašná), nebo řízkováním z listů, ale k tomu jsem se zatím nedostala.

Pokud vám rod Petrocosmea padl do oka, jeho zástupce většinou neseženete na sukulentních burzách, i když mně se to povedlo na burze v Belgii, ovšem ale u pěstitele, který měl hodně široký záběr napříč sukulentními a z většiny nesukulentními rody. A bylo to jen jednou, od toho jediného ročníku jsem je už v jeho nabídce bohužel nikdy nenašla.

R.