Perly sviním aneb Sedum morrisonense
Perly sviním aneb Sedum morrisonense Hayata
Fotografie 1 + 2 - Sedum morrisonense
.............................................................................................
Tak už zase máme ze skleníku přeplněné skladiště. Velký dík sv. Petrovi, že se aspoň letošní podzim vyvedl a spoustě našich kytek ulahodil, čímž zachránil onen zatrachtilý začátek sezóny a vlastně i většinu léta. Jedinou říjno-listopadovou skvrnkou bylo drakonické nedorozumnění s Chróstalem, zakončené uraženým odletem Vilemínova ega včetně Chrudošovy ušlechtilé osoby.
Venku na zahradě zůstal jen klasický bezkytkový stav, narušovaný několika ostrůvky více či méně mrazuodolných rostlinek. Protože skleník se stal většinově neprůchodným, bylo dnes příjemnější bloudit opuštěnou zahrádkou a oceňovat onu nejodolnější část naší sbírky. Přitom jsem narazil na dva naprosto rozdílné květináče překvapivě s toutéž rostlinou, konkrétně s jedním velmi vzácným rozchodníkem. Dostali jsme ho kdysi jako velký špek od místního skalničkáře s tím, že by mohl být celkem odolný i vůči našim zimám. Pochází totiž z velmi nezvyklých výšin i končin – ostrova Taiwan, z jeho vysokohorských poloh, s výškou 2500-3900m.n.m. Tím moje informace o tomto asijském rozchodníku zatím končí.
Svůj článek jsem totiž chtěl věnovat něčemu jinému, jak už jsem naznačil ve škeblovo-vepřovém názvu článku. Tato malá rostlinka totiž nemá u nás lehký osud a je důkazem toho, jak je těžké žít na okraji i pro odolný sukulent. Když si toho totiž pěstitel našeho bláznivého typu nabere příliš, přestane stíhat a sebevětší vzácnost u něj začne v tom množství zapadat a nakonec i chřadnout. Nikdy nám tenhle tajwanský vysokohorec nevykvetl, což je důkazem jeho nespokojenosti s naším způsobem pěstování. Každou zimu ale vlastně i každé léto tak nějak uchřadával. Nejhůř na tom byl loni, když jsem ho dokonce v rámci otužování nechal celou loňskou zimu venku na sněhu i mrazu. Výsledkem bylo hrůzné jarní zjištění, že poslední dvě větvičky, zcela odhnilé od substrátu nesou jen dvě vrcholové sevřené růžičky. Následovala precizní mikrooperace pod zvětšovacím sklem, která tajwanského pacienta zachránila pro další krušný život v našich nehostinných podmínkách.
Je to asi nekonečný příběh po tajwansku – opět jedna rostlina z jedné růžičky jakž takž prosperuje, zato ten druhý trsík kolektivně shnil a znovu ho ode dneška začínám oživovat. Možná, že by tohle sedum potřebovalo řidší vzduch, nebo ten správný typ větříku nebo jen citlivější přístup k jeho pěstování. Asi každý pozornější pěstitel by s jeho pěstováním slavil velké úspěchy, ne tak však my, kopyto a mňouková. Už nám prosím, kamarádi, nedávejte žádné vzácnosti ani špeky. Už jich máme dost a dokud se je nenaučíme pěstovat, žádné další nechceme! J.
