ZEL(e)NÉ LISTY

Pelargonium echinatum Curt. (1795)

Fotografie 1:

1. Pelargonium echinatum na začátku růstové sezóny

2. Stonek se stipulemi

3. Listy po přisušení

.............................................................................................................

Sluníčko svítí, ptáci řvou jako o život, ale na teploměru neveselo, truchlivo. Zatímco před rokem jsme v tuto dobu prali zimní bundy a kabáty ukládali hluboko do šatníků, letos rozbíjíme led na sudech s dešťovou vodou a utíráme nudle pod nosem. Je to asi daň za to, že zima letos nebyla tak krutá, jako ta minulá, díku čemuž spousta rostlin venku daleko líp přezimovala a ve zdraví se dočkala jara. Co s nimi udělají březnové mrazivé dny, nevím, ale snad už to dlouho nepotrvá a konečně se všichni alespoň trochu ohřejeme.

Díky pošmournému počasí a řadě jiných důležitějších aktivit (příprava přednášky a fotoknihy) jsem do skleníku nechodila tak často, jak by si rostlinky asi přály, a tak jsem tu a tam byla docela překvapená, co se nám dole urodilo. Když odmyslím to negativní - vlnatku na Senecio kleinia a ztrátu stonkového řízku i nakoupené rostliny Monadenium spectabile (snad jsem zachránila alespoň bázi, ale těžko říci, zda z ní ještě má šanci něco vyrašit), byly to i pozitivní události. Jednou z nich se stalo objevení květenství na Pelargonium echinatum.

Dvě rostliny - nevím, jestli řízky či semenáče tohoto druhu, jsme dostali od Sváti Ryby, o kterém je známo, že má muškáty hodně v oblibě. Přiznám se, že mě zpočátku Pelargonium echinatum nikterak neuchvátilo a na chuť jsem mu přišla až později, díky jeho odolnosti a schopnosti přizpůsobit se často zhoršeným podmínkám. Až nyní po dohledání informací vím, proč tomu tak je.

Pelargonium echinatum pochází z Namaqualandu, kde roste na suchých a kamenitých svazích chráněné okolní vegetací či skalami. Výskyt na západním pobřeží Jihoafrické republiky signalizuje přísun srážek v zimním období. Rostlina je obdivuhodně schopná snášet tamní horké a suché léto. Pomáhají jí k tomu ztloustlé kořeny a dužnatý stonek. Právě vzhled stonku dal rostlině jméno, latinské slovo „echinatus“ znamená s trny či ostny. Těmi jsou u P. echinatum palisty (stipule), které zůstávají zaschlé na stonku a způsobují ježatý vzhled. Napadlo mě, že mohou do určité míry nepříliš tlustému stonku poskytovat ochranu před palčivým letním sluníčkem.

Srdčitě oválné listy na dlouhých řapících mají spodní stranu světlejší, což „mají na svědomí“ hustější drobné chlupy. Barva květů je variabilní, od bílé přes růžovou až po purpurovou. U báze korunních lístků jsou ještě tmavě fialové znaky. Naše rostlina má petaly bílé, takže kontrast mezi základní barvou a skvrnami je hodně výrazný.

Encyklopedií udávané výšky dospělé rostliny v přírodě (až 60 cm) naše 2 rostliny asi těžko dosáhnou, držíme je hodně zkrátka (malý květináč a minimum hnojiva) a přírůstky jsou díky tomu miniaturní. V období klidu – koncem jara a v létě zůstávají na svém místě, ale díky umístění částečně pod policí, mají v létě ochranu před poledním sluncem. Na přisušení v době vegetace – od začátku školního roku do jara – reagují zaschnutím nejstarších listů, což je vidět i na aktuálních fotografiích. Za čas se ukáže, jestli se mi podařilo samosprášit jednu z rostlin (mezi pouhými 4 květy v květenství to byla docela honička).

Po hledání informací o P. echinatum jsem si znovu uvědomila, kolik je krásných a zajímavých druhů v rozsáhlém rodu Pelargonium.Smířila jsem se tím, že nikdy nebudeme mít všechny, ale i za těch několik málo druhů, které nám osud přivál do cesty, jsem moc ráda a každému váhajícímu doporučuji obohatit si sbírku o nějaké druhy xerofytních muškátů. Nemusíte po nich dlouho pátrat, dnes je díky jednomu šikovnému středočeskému pěstiteli najdete na většině sukulentních republikových akcí. R.

Fotografie 2:

1. Květy P. echinatum

2. Květenství