ZEL(e)NÉ LISTY

Pachyphytum fittkaui Moran (1971)

Fotografie 1:

1. Pachyphytum fittkaui

2. Nové květenství

......................................................................

Psát článek takhle na poslední chvíli (v neděli večer), je tak trochu za trest. Jirka to dnes vzdal, jelikož letos máme s naší zahrádkou velké plány, od rána se i díky přízni počasí věnoval přesunu různých materiálů, kamenů, dřeva, sousedova nového krbu z OBI , takže už mu mnoho energie a chuti na psaní nezbylo. Ne, že bych na tom byla o mnoho lépe, protože však mám alespoň hotové podklady k článku, beru to dnes na sebe. Na druhou stranu, nejlépe se mi články píšou v časovém presu-stresu, nemohu se pak rozptylovat rušivými vlivy a tvořím.

Má dnešní volba padla na Pachyphytum fittkaui. Kvetlo sice už vloni v létě, ale už na něj nedošlo, tento druh na stránkách ZL předběhly jiní adepti na proslavení. Přitom je to rostlina vzhledná i vzorná, zatím zůstává ukázněně ve svém původním květináči a je naprosto nenáročná na péči. Po dohledání informací v encyklopedii si myslím, že tomu tak nemusí být donekonečna. Druh pochází z mexických států Guanajuato a San Luis Potosí, kde roste celkem vysoko v horách (1200 – 2100 m. n. m.). To by zatím znamenalo, že se jedná o opravdu otužilou rostlinu, zvyklou na ledasjaké nepohodlí. Hůř už vypadá další údaj: převislé stonky s několika listy na konci rostou se stářím převisle až do délky 1 m. To v kultuře přináší nutnost občasného řezu a tudíž zmlazení rostliny. Samotné voskově ojíněné listy mají takovou těžko definovatelnou barvu – je to jakási žlutozelená s fialovočervenými tóny. Starší listy jsou tmavší a ojínění se ztrácí.

Asi největší ozdobou většiny pachyfyt je bezesporu květenství na bezlistém stvolu. Nemá sice dlouhého trvání, ale jeho vzhled stojí zato. Z části růžovočervené pětičetné květy jsou „utopeny“ hluboko v dužnatém kalichu, podobně jako u dalších druhů tohoto rodu. Vím, že některá pachyfyta jsou samosprašná, u P. fittkaui jsem se však semen po jednom pokusu o sprášení nedočkala.

Už jsem zmiňovala nenáročnost při pěstování, vodou můžete hodně šetřit, rostlina se pak zbytečně nevytahuje a zůstává pěkně kompaktní. Delší intervaly mezi zálivkami v zimě rostlina řeší obětováním nejstarších listů, což není vůbec na škodu. Ty nejmladší jsou stejně nejhezčí.

Článek nehodlám nijak natahovat, to nejdůležitější jsem snad napsala. Když tak uvažuji, myslím, že P. fittkaui je na dlouho posledním pachyfytem, o kterém na ZL napíšeme. Tento rod nijak nerozšiřujeme a ani nebudeme (a další druhy už ani nemáme). Takže za dalšími pachyfyty už musíte někam jinam... R.

Fotografie 2:

1. + 2. Květenství