Oeceoclades rauhii
Oeceoclades rauhii (Senghas) Garay & P.Taylor 1976
Ta svoboda psát si o tom, co sbírka zrovna přinese, je docela fajn. Puzzle naší sbírky i našich článků na ZL je za ta léta celkem rozsáhlé a tak se, když máme chuť něco napsat, vždy samo něco přihlásí. Měl jsem sice protentokrát v hlavě jiná témata, ale padlo mi oko na okno s našimi sukulentními orchidejemi a bylo rozhodnuto.
Před několika lety jsem si s jedním kamarádem zažil takovou drobnou oeceokladománii a posháněli jsme po republice i po Evropě vše, co bylo momentálně v tomto rodu dostupné. Pak se přehnaly jiné vlny zájmů a v mém případě i zdravotních komplikací a moje oeceoklády poněkud ostrouhaly. Pár jich však statečně odolalo spartánskému pěstění a čas od času mi nějaký vykvete. Oeceoclades rauhii mám ze dvou zdrojů i když kdoví, jestli vlastně nakonec nepochází z jedné pěstírny. Každopádně vykvetly synchronně obě najednou pohledným nízkým květenstvím s totožnými kvítky.
Orchidejový rod Oeceoclades už se na ZL v minulosti objevil, takže jen letecky – je jich kolem 40 druhů, většina z nich je terestrických (= zemních) a většina roste na Madagaskaru, pár vyjímek i jinde. Kvítky mají všechny roztomilé a drobné, některé jsou svým olistěním takové obyčejné, ale několik druhů je kresbou a barvou svých listů naprosto skvostných. Každopádně valná část má sukulentnější ambice, spokojeně prosperuje i v sukulentních sbírkách a jde z nich vytvořit super sbírka, třeba i na okenním parapetu.
Tento druh, pojmenovaný na počest profesora Rauha, roste na severu Madagaskaru, ve vlhčích stálezelených lesích v nízkých nadmořských výškách. Rostlinu tvoří shluk drobných bulbovitých hlízek, každá s jedním drobnějším ale pevnějším listem. Ty jsou podle mě tou pravou ozdobou této orchideje, svým mramorováním a krásnou kombinací jemných barevných odstínů. Po nějakém čase listy doslouží a odeschnou, hlízka ale nějakou dobu žije dál a většinou vyprodukuje novou odnož v podobě další hlízky s novým listem. Teprve po ukončení tohoto štafetového procesu původní stará hlíza vyschne a končí. Jak už jsem zmínil, kvítky jsou drobnější (ale na velikosti přece nezáleží) ale je jich několik uspořádaných do hroznu nad sebou a nakvétají postupně odspodu, takže těšení se z nich trvá více dní.
Malý problém tohoto rodu a tím i tohoto druhu je v jeho taxonomickém ukotvení, už má třetí rodové jméno a aktuálně se řadí do rodu Eulophia. Eulofií je ale obrovské množství, člověk se v nich ztrácí a navíc takovéto šperkařské olistění mají jen některé oeceoklády. Proto zůstávám u tohoto, pravděpodobně aktuálně už neplatného jména.
Na závěr ještě připomínám, že i když jde o částečně sucho-zvládající rostlinu, pořád je to orchidej s jejími základními nároky a je třeba se k ní patřičně chovat. Například tyto zemní lesní druhy nesnáší přímé slunce a je vhodné je přistiňovat, i když optimální množství světla zase podporuje atraktivnější vybarvení listů (tak si z toho něco vyberte).
Pokud tedy na nějaký Oeceoclades někde narazíte, neváhejte a zkuste. Vytrvalejším úsilím se lze dopracovat i většího počtu druhů a udělat si ve sbírce pěkný madagaskarský ostrůvek.
J.