ZEL(e)NÉ LISTY

Begonia wollnyi Herzog (1909)

Jako každý rok, jen co se trochu oteplí, začneme pomalu zabydlovat naší pidi zahrádku rostlinami, které vytahujeme z různých zákoutí našeho bytu, podkroví, sklepa a skleníku. Toto vynášení probíhá pomalu a opatrně podle toho, jak různé rostliny potřebují různě obdělat. Během loňské zimy jsme zkusili některým mladým semenáčkům přisvětlovat světly s UV spektrem (nabízí je různé growshopy), což se ukázalo jako jejich záchrana, takže jsme konečně o spoustu z nich jako mnohokrát předtím nepřišli. Jedny z mála semenáčků, kterým se přisvětlování moc nelíbilo, byly mladé rostlinky Begonia wollnyi. Naprostá většina z nich postupně chřadla a zůstalo jich jen pár. Naštěstí od doby občasného úřadování mušek smutnic ve výsevech nenechávám každý druh, pokud to jen trochu jde, jen v jednom květináčku. Část rozpikýrovaných semenáčků zůstala pod obyčejnými zářivkami v kuchyni. To se jim očividně líbilo víc a přežily skoro všechny. Až při přípravě na tento článek mi to došlo, čím to bylo.

Takže zase od začátku. Jednu letitou rostlinu Begonia wollnyi jsem dostala od jednoho slovenského pěstitele. Begonii jsem přidala ke stádečku dalších begonií. Celé léto rostla venku, v zimě jsem ji odnesla do domu a se zálivkou jsem hodně šetřila, na což begonie reagovala občasným mírným zavadnutím listů. Koncem zimy vykvetla bohatým hroznem nazelenalých květů, značná část z nich byla samičích, zkusila jsem proto některé z nich sprášit. Povedlo se, semena jsem po nějaké době vysela a získala tím množství semenáčků. Jejich další osud jsem vylíčila výše. Mezitím jsem si hledala nějaké informace o tomto druhu. Begonia wollnyi pochází z jihoamerického kontinentu, její herbářové položky odkazují na lokality ve Venezuele, Brazílii, Peru, Bolívii a na severu Argentiny. Kromě těch brazilských víceméně kopírují pohoří And (sběry uvádějí nadmořskou výšku od necelých 300m do 1300m). Jako její biotop jsou uvedeny stinná místa a skalnaté břehy. Popisy uvádějí možné, ale ne vždy přítomné tloustnutí báze stonku, což asi souvisí s ukotvením vysoké rostliny (stonky mohou prý ve stáří dosahovat výšky až 2m) v kamenitém terénu- někde je toho třeba, jinde ne. Ta poznámka o stinných místech mě měla trknout- „plná palba“ od sluníčka (nebo ledky s UV spektrem) asi nebude to pravé, v čem by tento druh obzvláště v mládí měl být spokojený. Starší rostlina se s tím již vyrovná, na přímé oslunění stejně asi dosáhne jen vrcholem stonku. Je to vidět i na vzhledu „zubatých“ listů- mladé jsou krásně stříbrně potečkované, starší tečky pomalu ztrácejí a zelená barva trochu bledne. Stejně tak se ztrácejí i krátké bílé chlupy na povrchu listů.

Musím se zmínit ještě o jedné zajímavosti- podobnosti. Nedávno jsem přesazovala jinou begonii z úplně jiného koutu světa- z Madagaskaru. Má podobný habitus jako B. wollnyi- neochotně se větvící klacík s několika listy na vrcholu a náznakem tloustnutí pod zemí. Begonia coursii se liší ve vzhledu listů a určitě i květy budou jiné. Očekávám, že přesazení podpoří kvetení a bude možné pozorovat vývoj semenáčků. Jen si do té doby bude dobré něco o ní zjistit, abych netápala jako u B. wollnyi a část potomstva nezabila nějakým hloupým omylem. R.