ZEL(e)NÉ LISTY

Asparagus densiflorus (Kunth) Jessop (1966)

Asi si říkáte, že nám s Jirkou už asi hrabe… V poslední době se nebráníme pěstování různých podivných xerofytů a dnešní kousek je toho zářným příkladem. Ano, dnes chci psát o „šparglu“, konkrétně o druhu Asparagus densiflorus a to hlavně z toho důvodu, že už asi 2 měsíce vytrvale kvete. Jelikož je umístěný na stříšce za domem přesně ve výšce očí, jeho hustě rozmístěné drobné květy nejde přehlédnout. Mimochodem, popis dnešního druhu je starý jako já, což je zajímavá náhoda.

Asparagus densiflorus je jedním z přibližně 300 druhů celého obsáhlého rodu. Pochází z oblasti na jihu Afriky, konkrétně z Kapských provincií, Severních provincií, dále se vyskytuje v KwaZulu- Natal, Eswatini (dříve Swaziland) a ostrovů Inhaca v Mozambiku. Postupně byl zavlečený do dalších zemí (např. Španělsko, Řecko, Austrálie, Pákistán, Bangladéš). Roste především na skalnatých místech a v pobřežních dunách. Patří mezi xerofyty, pod zemí má totiž nápadné prstovité hlízy, které mu umožňují přežít dočasné sucho nebo případný okus zvěří. Z nich vyrůstají nadzemní vzpřímené stonky s hustými jehličkami. Podle vzhledu a délky stonků se rozlišuje a také v kultuře pěstuje množství kultivarů a forem („Meyersii“, „Cwebe“, „Mazeppa“, „Sprengeri“, „Flagstaff“). Náš A. densiflorus je nakoupený v jednom z hobbymarketů, takže to pravděpodobně je jeden z oněch kultivarů (asi „Meyersii“).

Ve své africké domovině mají někteří zástupci rodu Asparagus využití v lidovém léčitelství a jako zelenina (mladé výhonky). Plody- červené bobulky chutnají ptactvu, přestože jsou jako jediná část rostlin mírně toxické (pro člověka). Pěstování není náročné, pokud ohlídáte několik faktorů. Za prvé je to nádoba- přibývající hlízy mají tendenci opouštět horem či spodem kontejner. V zimě omezuji zálivku (vodu tak 1x za měsíc), což má za následek nepříjemný opad jehlic, někdy i zaschnutí celých stonků. Je tedy dobré mít rostliny s květináči na nějaké větší podmisce, aby šly suché jehličky snadno zlikvidovat. Suché jehličky některých druhů se chovají jako chlupy krátkosrstých psů- zapíchnou se do textilu a musí se kus po kusu vytahat. Části, které zůstanou zelené se musejí občas kontrolovat, protože chutnají vlnatce. Na teploty rostliny moc náročné nejsou, v létě však chtějí hodně vody a teď na podzim jihoafrické druhy snášejí poklesy teplot klidně až k 0°C.

Pokud jste můj zájem o „špargly“ ještě nevydýchali, máte smůlu. Vzhledem k tomu, že více či méně úspěšně pěstuji už asi desítku různých druhů z různých koutů světa, je víc než pravděpodobné, že vás v budoucnu ještě nějakým šparglem „potěším“. V mých očích jsou to totiž tyto pěstitelsky podceňované rostliny hodně zajímavé.

R.