ZEL(e)NÉ LISTY

Aloe vogtsii Reynolds

Fotografie 1:

1. + 2. Kvetoucí čtyřletý semenáč Aloe vogtsii

..................................................................................................

Už si ani nepamatuji, kdy jsem naposledy psal o nějaké aloi, i když po té poslední aloové monografii (viz moje recenze) se může zdát, že v tomto rodu už skoro není o čem psát. Ale tím, že si vlastně jen píšeme o naší sbírce a rostlinách, které se u nás na kratší nebo delší čas ocitly, můžeme si snad dovolit každý týden vzít jakoukoliv naši kytku, která nás aktuálně osloví a napsat o ní náš příběh. Nemáme jiných velkých ambicí, chceme se svým pěstováním, psaním a focením hlavně bavit. A jestli tím pobavíme i někoho dalšího, jenom dobře.

Poslední rok a půl mám se svými aloemi docela trable, bojuji s jedním zákeřným a vytrvalým škůdcem, kterého se mi stále nepodařilo zcela vyhubit. Proto se trochu zmítám mezi obdivováním jednotlivých krásných kousků a vztekáním se nad dalším „úspěchem“ odporného roztoče, který si na nich pochutnává. Ale o tom napíšu, až jednou slavně zvítězím, zatím jsem ve fázi optimistické přípravy na další bitvu.

To mi však nezabrání, abych ze stáda aloí, o kterých ještě na ZL nebyla řeč, nevybral jednu zajímavost pro tuto (opět další) inverzní neděli. Asi se často opakujeme, když tvrdíme, že správnou cestou pěstování sukulentů jsou jejich výsevy. Je to každého věc, kde a jak získává přírůstky do své sbírky, my prostě často a rádi vyséváme. Výsevů aloí mám různě po skleníku i po bytě hezkých pár desítek v různém stáří. Vždy je to příjemné dobrodružství, jestli se z nich opravdu vyloupne taková pohlednost, kterou člověk očekává v okamžiku úvodního kladení semen do výsevního substrátu. Výsev Aloe vogtsii je nyní čtyřletý a nyní mi vlastně poprvé kvete. Semena pocházely z Mesagarden, kde každý rok rádi podléháme (a objednáváme) a kde lze vždy odhalit nějakou další položku na prozkoumání. Žádný velkododavatel semen nemá všechno na 100%, ale zrovna Mesagarden je povětšinou velmi důvěryhodný a úspěšnost výsevu i správnost správnosti druhů od něj jsou vysoké (těch pár neúspěchů či omylů nestojí ani za řeč).

Aloe vogtsii není zatím u nás příliš frekventovaná, což je každopádně škoda, neboť patří k těm odlišným a atraktivním. Je to jihoafričanka a roste na dost malém území v severní části JAR při hranicích se Zimbabwe, v provincii Limpopo, v oblasti pohoří Soutpansberg Mountains, v tzv. mlžném pásu. Kousek za hranicemi v Zimbabwe roste její blízká a podobná příbuzná Aloe swynnertonii. Svoje obtížně vyslovitelné jméno získala Aloe vogtsii po svém objeviteli (Louis R. Vogts v roce 1936), pěstiteli sukulentů z Pretorie. Vzhledem patří mezi makulátní čili tečkované či puntíkaté aloe, kterých je různě po Africe celkem velké množství a některé se od sebe těžko odlišují. To však není případ Aloe vogtsii, která má celkem originální vzhled tečkování a hlavně je zajímavá ze spodní strany listů. Literatura uvádí ještě další rozeznávací znak – otevřené květy mají svírat s květním stonkem úhel 90°, což se ale podle mne ne vždy vydaří.

Vlastní rostlina je přízemní růžice, která má převážně růst soliterně, pouze vyjímečně odnožuje. Staré rostliny tvoří nízký, max 20cm vysoký stonek. Vzhled rostliny je poměrně proměnlivý podle stanoviště nebo způsobu pěstování. Většina fotek na internetu ukazuje dost zelené, světlé kytky se široce otevřenou růžicí listů. Tento vzhled získá A. vogtsii v travnatém společenství, kde je lehce zastíněná a má více pravidelné vody. Pokud se však semenáč uchytí na skalnatějším a slunci více vystaveném místě, kytka začne hrát temnějšími (a pro mě zajímavějšími) odstíny. Já svoje aloe docela dost suším a slunce si užijí do sytosti. Někdy to přes léto nepřeháním a dávám je přes největší úpaly do polostínu. Některé aloe se na slunci zbarvují do červena, některé tmavnou do hněda až černa a A. vogtsii hraje takovou zvláštní šedozeleno-plesnivou. Podobný odstín mají některá lomatofyla. Mně se ale zrovna na této aloi líbí nejvíc ještě jeden detail – vybarvení a kresba na spodní straně listů,.připadá mi skoro až vypůjčené z nějaké jiné rostliny. Snad i vám přiložené fotky ze současného světelně značně poddimenzovaného skleníku tyto kresby a barvičky ukáží.

Jenom poznámku na závěr – jednu opravdu skvostnou (a patřičně starou) Aloe vogtsii jsem zakoupil ( i když za tu cenu bych měl spíše říct - dostal za hubičku) od báječného Coka Grotschooltena před třemi lety. I proto jsem v klidu svůj výsev postupně rozpustil mezi aloové zájemce a nechal si jen 2 semenáčky. Inu problémy s místem má asi každý pěstitel našeho typu. J.

Fotografie 2:

1. Nakoupená Aloe vogtsii

2. Zajímavá spodní strana listů