Aloe vallaris - konečně to cvaklo
Aloe vallaris L.C.Leach – konečně to cvaklo
Fotografie 1:
1. Aloe vallaris
2. Detail tečkování
.........................................
CVAK! Tak mi skončilo asi 2,5-leté detektivní pátrání po určení jedné zvláštní bezejmenné aloe z Angoly. Stačilo k tomu pečlivě prostudovat „angolský“ speciál časopisu Kaktusy autora Petra Pavelky a dát si pár informací dohromady. Přesto, že to nakonec bylo takto jednoduché, těch předcházejících (a marných) pokusů dohledat někde tuto aloi bylo hodně a vynaloženého času taktéž.
Nejdřív tuto kytku objevil Roman Štarha v roce 2010 ve sbírce Jardy Hušnera v Hýskově a trochu ji proslavil fotkou a následnou diskusí na SPS fóru. Tenkrát měla popisek Aloe sp. (Dumoulin). Po určité korenspondenci se světovými aloáři přišla nádherná fotka této aloe z přírody se jménem Aloe lepida. To se ale po prověření ukázalo jako špatný tip. Mezitím jsme tutéž rostlinu objevili (pěkně zastrčenou a utajenou) i ve sbírce Pavla Heřtuse spolu s informací, že ji kdysi přivezl Petr Pavelka z nějaké západoevropské sbírky jako ještě neurčený druh (sp. nova). Od Pavla jsem získal 3 malé řízky a byl jsem šťastný, protože kytky spolehlivě zakořenily a pokračovaly v růstu i odnožování. Příští rok se dokonce pustily do kvetení a následující rok dokonce byly ochotné se úspěšně sprášit a vytvořit semena (která jsem dodnes nevysel). Nyní kvetou bohatě opět.
Celou tu dobu jsme se pokoušeli s Romanem tuto zajímavou aloi dourčit, posháněli jsme pár článků a prostudovali i Lavranosovu monografii. Bylo jasné, že jde o kytku z komplexu angolských aloí A. catengiana- palmiformis-gossweileri-scorpioides-vallaris. Určité řešení nabízel i přírodní hybrid. Já jsem se dlouho klonil k úzkolisté formě A. palmiformis, kteroužto aloi mám a mohl jsem to porovnat v reálu. Ono nakonec to definitivní potvrzení určení je vždy vůči nějaké fyzické kytce nebo hodně dobré fotografii s jistým jménem. A toho se nám nedostávalo. Nakonec přišla cesta Petra Pavelky do jižní Angoly, jeho bystré oči a pozorovací talent, včetně spousty dobrých fotografií z této cesty, zpracovaných do přednášky (pražské jarní sympózium 2013) a do zmíněného speciálu Kaktusy 2/2013.
V průsmyku Leba Pass našel populaci pohledných aloí podobného vzhledu, kterým přiřadil ověřené jméno Aloe vallaris. Přitom si všiml, že v této polulaci rostou „vallarisky“ beztečkové i tečkované a dokonce mezi nimi našel i jedince zbarvené domodra (doslova „s namodralou epidermis“). To aspoň pro mě byl ten chybějící střípek do skládačky a pro mě je ta naše záhadná specieska právě A. vallaris (Roman na to má dodnes jiný názor).
Celá zvláštnost té původní rostliny totiž je právě extrémní potečkování listů z obou stran, po celé délce, dokonce jsou potečkované i báze listů u stonku. Tohle nás právě mátlo, protože zatím dostupné fotky A.vallaris na internetu i v literatuře byly bez teček. Pro mě ale nejkrásnější vlastností téhle angolanky je její barevná proměnlivost. V určitých obdobích roku, nejčastěji při dostatku slunce přes zimu dostává červenavé, modravé až fialové zabarvení, což je opravdu celkem ojedinělé a zároveň velmi atraktivní.
Po stránce pěstování je to bezproblémový druh. I když je keřovitý, obráží spořádaně u země novými výhony, které ale nejsou nijak bujné a vysoké, výška trsu je bez květu do 30cm. Vyhovuje jí trochu se tísnit v květináči, bezproblémově každoročně kvete v tomto zimním období. Květenství je spíše nižší, většinou nevětvené, nebo maximálně s jedním bočním ramenem. Květy jsou v našich podmínkách takové bledší, spíše jemně oranžové než přímo červené. Pokud se potvrdí klíčivost semen, vyloučí se ona hybridní varianta. Je téměř jisté, že do několika let se pohledná A. vallaris stane běžnou součástí aloových kolekcí. J.
Fotografie 2:
1. Rozkvetlá Aloe vallaris
2. Suché plody se semeny
3. Květ
