ZEL(e)NÉ LISTY

Phedimus sichotensis (Vorosch.) ´t Hart (1995)

Nejde mi to vůbec z pusy, ale musím to nějak kulantně říct: občas z Ruska pocházejí i dobré věci (i když v poslední době je toho fakt hodně poskrovnu) - například otužilé rostliny. Když jsme na jaře obnovovali naše venkovní mrazuvzdorné sukulenty, kromě rozchodníků (Sedum), rozchodnic (Rhodiola) a netřesků (Sempervivum, Jovibarba) jsme narazili na jeden Phedimus (raději nebudu uvádět český ekvivalent „tlusták“, protože jméno je to v mých očích nepěkné). Rostlina je to velmi otužilá, celá léta přežívá venku v nevelkém květináči, jen v zimě jí dopřejeme ochranu před vlhkostí, přesouváme jí pod nějakou stříšku a vodu vidí jen sporadicky, když se tu a tam maličko oteplí nebo ještě lépe vzácně ve formě sněhu. Nadzemní části zmrznou a zůstávají jen přízemní čekací pupeny na ztloustlých kořenech pod zemí, takže takto úsporně „zahuštěná“ rostlina snáz odolává teplotám někdy i hluboko pod nulou.

Phedimus sichotensis (někdy také Sedum middendorffianum ssp. sichotense či jen Sedum sichotense) má jméno podle pohoří na Dálném východu, které byste našli při pobřeží Ruska severně od Severní Koreje jménem Sichote- Aliň (ještě více na východ je ostrov Sachalin). Je to v mých očích dost pohledná rostlina s několika vzpřímenými stonky hustě olistěnými užšími sukulentními listy se zubatými okraji, které na podzim mění zelenou barvu na nápadně červenou. Květy, které se u nás objevily právě teď, jsou menší žluté hvězdičky (na konci některých stonků jich bývá několik).

Rostlina se dá množit buď ze semen, pokud se povede sprášení, nebo oddělky.

Když jsme viděli, jak se naše mrazuvzdorné „krasulácky“ po přesazení „vylouply“, začali jsme se koncem jara shánět po dalších, což se dá hlavně na alpinkářských akcích. Každopádně jsou to většinou rostliny, které vyžadují minimální péči a nulové nároky na teplo, takže ideální pro každého, kdo nemá prostory na větší choulostivky.

R.