Oxalis convexula aneb padni komu padni
Oxalis convexula Jacq. aneb padni komu padni
Fotografie 1:
1. Oxalis convexula
2. Rostlina dnes
.............................................................
V okamžiku, kdy začnu mít chuť napsat něco o nějakém africkém oxalisu, stane se ze mě totálně schizofrenní bytost. O kterém z nich psát, když je jeden hezčí či zajímavější než druhý? Kdyby všechny druhy narašily ve stejnou dobu, postavily se do dlouhé řady a ještě k tomu ve stejný moment nakvetly, najdete zde takovou plejádu všemožných růstových forem - od hustě či řídce olistěných protáhlých stonků, přes jednostonkové korunkaté druhy až po bezestonkové přisedlé druhy. Listy jsou na tom podobně: od nemnoha jednoduchých listů, přes klasické trojlístkové druhy až po palmátní druhy s mnoha lístky různých tvarů a velikostí. Květy jsou opět variabilní ve tvaru i barvě korunních lístků a nabízejí barvu bílou, žlutou, různě sytě růžovou, lososovou či několik odstínů dohromady. Pod zemí se navíc ukrývají různě tvarované a různě hnědé cibulky – hlízky. Sjednocujícím synonymem pro stovky afrických druhů šťavelů by bylo abstraktní slovo variabilita. Dávno jsem vzdala myšlenku dát dohromady všechny druhy, to bychom museli mít podstatně větší skleník a sbírku čistě jen jednorodovou.
Nezbývá, než vybírat náhodou s ohledem na dostupné fotografie a informace. Dnes tedy padla náhodná volba na korunkatý druh Oxalis convexula. Není ničím výjimečný, roste z téměř černé oválné cibulky – hlízky (tím se také odlišuje od podobných druhů), nadzemní stonek je tlustější, vzpřímený a nese mnohalistovou růžici. Celé to připomíná malý stromek s korunkou, proto těmto typům říkám korunkaté. Každý list se skládá ze tří dužnatých lístků. Květy na stvolech podstatně delších než listové řapíky mají žlutozelenou barvu uvnitř květní trubky a v mém případě něžně narůžovělou či nafialovělou barvu korunních lístků (připouští se další odstíny: růžová a čistě bílá). Jako u všech dalších šťavelů se květy otevírají jen za teplých dnů. Druh roste na jihu Afriky, většinou jej najdete na písčitých místech v okolí řek.
Letos jsem nechtěně provedla jakýsi experiment. Oxalisy máme na nejvyšší polici ve skleníku, takže snadno uniknou pozornosti. Prostě jsem je zapomněla začít včas zalévat a uvědomila jsem si to až v půlce října. Když jsem je takto suché překontrolovala, zjistila jsem, že řada z nich si sama narašila. Myslete na to, že od března nedostaly ani kapku vody a musely vnímat jen střídání teplot (skleník je až do tohoto víkendu díky příznivým nočním teplotám otevřený) a k tomu maximálně jen vzdušnou vlhkost. Biologické hodiny, které daly hlízkám pokyn k růstu, jsou asi neúprosné, jdou pravděpodobně ovlivnit jen předčasnou zálivkou. Pokud by zálivka po samovolném narašení nepřišla, asi by to byl u rostliny signál k hospodárnému živoření ve zmenšené - úsporné podobě a následnému urychlenému cyklu nakvetení a zaschnutí. V podmínkách rozmanitých biotopů, které ve své domovině obývají, jsou oxalisy na přebytek či občasnou (pravděpodobně i celoroční) absenci srážek připravené a nehroutí se z toho. Proto také pod zemí vytvářejí dceřinné cibulky – hlízky, aby alespoň část z nich měla šanci na přežití v nepříznivých podmínkách. R.
Fotografie 2:
1. Kvetoucí Oxalis convexula
2. Květ
