ZEL(e)NÉ LISTY

Drimiopsis sp. Kampersrus – aneb Trable s drimiopsisy – díl 2.

Dnes bych si dovolil pokračovat ve svém miniseriálu o malých jihoafrických hyacintících z rodu Drimiopsis a bych si vybral ty proužkaté, s podélnými linkami na listech.

O tom prvním jsem na ZL už před 15 lety psal, tenkrát ještě jako Drimiopsis. sp. Strydfontein. Jak jsem ale zmínil v prvním dílu seriálu, dnes už má platné jméno - Drimiopsis davidsoniae, U. Müll.-Doblies & D. Müll. 1997, čili relativně nově popsaný druh. Ten se také dočkal i přeřazení do rodu Ledebouria, ale přidržím se staršího jména (nakonec co botanik, to jiný názor). Jde o drobnou, zatahující, podzemní cibulku s párem menších listů se slabě vlnitými okraji, fialovým spodkem listů a fialovo-zeleným vrškem. Hlavní ozdobou jsou ony výrazné tmavozelené podélné proužky od řapíku po špičku listů, bývá jich 5 až 7. Květenství je drobné, klasicky drimiopsisové s polouzavřenými kvítky slabě fialové barvy. V přírodě se vyskytuje v areálu Mpumalanga, v kultuře jsou známé rostliny s lokalitou Strydfontein, případně Treurrivier (řeka v Dračích horách), kterou nabízí jihoafrická pěstírna Lifestyles Seeds.

Hlavním dnešním proužkatcem ale bude jiný druh, zatím bezejmenný, zato s lokalitou Kampersrus. Ta se nachází v severní části provincie Limpopo. Jenom pro zajímavost – Strydfontein od Kampersrusu je vzdálený 40km vzdušnou čarou. Tento zatím neurčený taxon je v kultuře zhruba od roku 2014 a je zvláštní, že žádnému specialistovi se zatím nechce do jeho popisu.

Drimiopsis sp. Kampersrus je podobný předchozímu právě tím proužkováním, ale je nanejvýš pravděpodobné, že jde o nový druh. Je totiž robustnější v cibulce i v listech, které dosahují v optimálních podmínkách 15 až 30cm délky. Je ověřeno, že ve stínu jsou listy větší než na slunci. Tvar listů je zvětšenina Drimiopsis davidsoniae, nejvýraznějším rozdílem je barva jeho listů, které jsou z obou stran světle zelené a tmavě zelených pruhů na horní straně je více – 9 až 11. Na některých fotkách na internetu se střední pruh rozpadá na několik oddělených úseků až flíčků. Dalším rozdílem je barva květů, která je bílo-zelená.

Zkušenosti s pěstováním zatím nejsou velké, tento taxon poměrně silně odnožuje do trsů a měl by s cibulkami ve větší hloubce přežít mráz až -10°C. To jsem nezkoušel a ani nebudu, ale určitě se někdo najde, podmínkou je určitě suché zimování pod krytem.

Na specializovaných jihoafrických webech lze dohledat fotky dalších lokalitních drimiopsisů, z nichž některé mají podobné proužkování na listech, ale jejich bližší určení je nejednoznačné, přesto se ukazuje, pokladnice Jižní Afriky zdaleka není doprozkoumaná a určitě nás milovníky těchto cibulových miniatur něčím zase v budoucnu překvapí. Pro případné milovníky této manchesterové ozdoby jenom připomínám, že něco velmi podobného má na svých listech Ledebouria cooperi (původně známější Scilla adlamii). Jen co mi vyraší a vykvete, tak ji rád ukážu.

JM