ZEL(e)NÉ LISTY

Vnitřní hodiny cibulovin

Fotografie 1:

1. Ornithogalum dubium, RSA - konec září

2. Brunsvigia sp., RSA - půlka listopadu

.................................................................................

Tak se zase vracím jako přispěvatel článků na ZL. Odpustím sobě i čtenářům takové ty romanticko-básnické formulace („…jak jste se měli, mé milé děti…“ a podobně) a jen to shrnu tak, že na každý koníček musí být podmínky (minimálně zdraví a čas). I tohle občasné internetové psaní jistým koníčkem je. Pokud tedy tyto základní podmínky nastanou a navíc si o to samotné kytky v sbírce řeknou, čas od času něčím na tento web přispěji.

Čím tedy s novým rokem začít – nafocených a nezpracovaných kytek je od léta velká zásoba, ale ono nemá velký smysl se k nim vracet, když je skleník plný dalších adeptů. Letošní zima na Plzeňsku je celkem milosrdná ve smyslu většího podílu slunečných a menšího podílu inverzních dnů. To pochopitelně svědčí rostlinám se zimním režimem růstu. Dnes to nebude o jedné konkrétní „zimní“ rostlině, ale spíš o jedné skupině těchto „afričanů“ – mých oblíbených cibulovin.

Je to pochopitelně nemalá komplikace pustit se u nás do pěstování zimních rostlin,konkrétně cibulovin. Ne každý má podmínky k jejich spokojené vegetaci a navíc i deficit zimního sluníčka v některých letech tyto podmínky ještě zhoršuje. Na tento problém zareagovali holandští producenti cibulovin tím, že dokáží kromě vhodného křížení a selekce vhodných druhů zcela „přeprogramovat“ vnitřní hodiny těchto cibulek ze zimní na letní režim. Dopěstují je do květuschopné velikosti, pak je řízeně uspí přes zimu a naopak je probudí na jaře. Tím dokáží, že v následné sezóně skutečně tyto cibuloviny „normálně“ vegetují přes evropské léto. Z hlediska obchodního a zahradnického to plně chápu, ale z hlediska těch samotných kytek je to jistá forma násilí. Něco jako když předěláváte leváka na praváka – přežije to, ale není mu to vlastní (klasický případ přirozeně zimního druhu Ornithogalum dubium, zahradnické nabídky z něj násilně dělají druh letní jen proto, aby se dal pěstovat i u nás venku – báječně to podpoří prodej bez ohledu na potřebu původní rostliny a kupující se pak diví častým úhynům cibule). Čím déle sukulenty a hlavně cibuloviny pěstuji, tím více se je snažím pozorovat a rozpoznat, co je jim nejvíc přirozené.

U spousty rodů a druhů cibulovin je onen zimní režim naprosto evidentní a nezvratitelný. U nich většinou vnucená zálivka v nevhodný čas vede k záhubě (uhnití) cibule. Některé druhy jsou ovlivnitelné zálivkou a lze je probouzet posunutě. Některé druhy v mé sbírce jsou zcela neurčené, nebo jen přibližně, a tam nezbývá než to celé nechat na oněch vnitřních hodinách a začít zalévat, až když cibulka začne sama přirozeně rašit. Je to někdy napínavé procházet květináčky se spícími cibulemi a zkoumat, kdy se jaká probudí.

Není to v tom samozřejmě žádné tajemno a záhadno, ony to mají ty rostliny v sobě zakódováno tím, že se optimálně přizpůsobily podmínkám ve své domovině. To je další důvod k tomu znát místa výskytu nebo dokonce i lokality ke konkrétním rostlinám. Díky internetu lze dnes dopátrat srážkový i teplotní diagram k téměř každé oblasti na světě.

Není to pro mě vůbec jasná a uzavřená záležitost, pořád mě moje cibulky překvapují a mění si vhodný okamžik svého probouzení každý rok trochu jinak – podle datumu (čili délky dne), podle teploty a zřejmě i podle své dospělosti. Navíc potvrzením jisté spokojenosti s přirozenějším cyklem jejich vegetace bývá jejich kvetení, úspěšné opylení a tvorba semen.

Nebudu vypočítávat, které rody či druhy jsou letní či zimní. To už patří do článků o jednotlivých rodech nebo o konkrétních rostlinách. Jenom je prostě zajímavé, že některé druhy v rámci jednoho rodu jsou jednoznačně zimní, jednoznačně letní, nebo dokonce i stálezelené. A tak jen pár příkladů – v čeledi Amaryllidaceae: Boophane disticha je letní, Boophane haemanthoides je zimní, některé haemanty jsou letní, zimní i stálezelené, v čeledi Hyacinthaceae jsou ledebourie letní, většina drimií zimních, ale např. Bowiea volubilis je striktně letní a sestřička Bowiea gariepensis naopak striktně zimní. I v dalších čeledích je to napřeskáčku – eriosperma zimní, tulbaghie letní, oxalisy (jihoafrické) zimní, atd. Velikým překvapením je pro mě v poslední době čeleď Iridaceae, kdy mi v zimním režimu vegetují watsonie, lapeyrousie, geisorhizy, babiany a gladioly.

Abych si zase nehrál na kdovíjakého odborníka, u některých cibulovin hlavně jihoamerické a východoafrické provenience mám veliké problémy s hledáním vhodného a spokojeného období růstu, které by vedlo k jejich opakovanému kvetení. Čili něco jako : čím víc vím, tím objevuji, že toho vím stále málo….J.

Fotografie 2:

1. Eriospermum dregei, RSA - začátek října

2. Bowiea gariepensis - konec října