ZEL(e)NÉ LISTY

Euphorbia pteroneura, A. Berger

Fotografie 1:

1. Euphorbia pteroneura

2. Detail stonku

..................................................

Tož po ňákym čase  opět „Nazdar!“ a zvláště pak „ Ščagélům zdar!“. Néni teho času furt ňák nazbyt, země-toč a života-toč se stále zrychluje, ale v zájmu tej axiální krásy se musí člověk občas překonat, zdvihnót hlavu od výzkumu a provést taky ňákó tu propagaci. Zvláště když ho ta erektivní ušlechtilost tak ňák sama praští do oka. To sem se před časem mihnul u tých Zelňáků (tedy majó tam všady zelené bordel neskutečné), ale na stole pod třešňó jim stál opuštěné květňák s maló sazeničkó ščagelózní éforbky, keró tam prý někdo nechal. No neodolal jsem, květňák zabavil, klacík prostudoval a pár slov na web utrósnul a pro budócnost zaznamenal…

Asi si každý nese svým životem svoji botanickou úchylku, jeden všude hledá stromečky a keříčky na bonsaje, druhý baží stále jen po těch kaudexech a jiných zduřeninách, třetí vyhledává kristáty,čarověníky a variegáty, čtvrtý sbírá jenom chlupaté, papilózní a hirsutní rostliny, pátý střádá nové barvičky pro své sukulentní obrazy a plastiky, šestý chce to, co žádný nemá, sedmý mapuje lokality jedné rostliny příkop od příkopu, a tak dál a dál a někde v tom spektru pěstitelských bláznů jsem já se svými sčagély. Některé kytky jsou tímto habitem prostoupené a netřeba je objevovat, ale někdy je nutné trochu fantazie nebo odkrývání. Ten poslední příklad přístupu je právě případ Euphorbia pteroneura.

Ve své domovině (a též ve starších exemplářích ve sbírkách), což jsou státy Chiapas, Oaxaca a Veracruz v jižním Mexiku (a snad i v navazující Guatemale) roste jako nepříliš atraktivní, půl metru vysoký propletený keřík. Její husté větve odnožující od báze, které však časem začínají poléhat, mají průměr 5 až 8 mm a jistou modrozelenou barvu, většinou ale hodně uprášenou, pokud dlouho neprší. Chvilkovou ozdobou stonků jsou lístky na jejich koncích, které brzo opadnou a v době kvetení i vrcholíky opět na konci stonků. Ty jsou pro tento druh typické svým  tvarem cyathií světlezelené barvy.  Tyto květy je odlišují od jiných podobných a příbuzných euforbií jižní Ameriky, hlavně pak brazilské Euphorbia phosphorea, která prostě kvete jinak. Přesto v našich sbírkách počet jmenovek s E. phosphorea řádově převyšuje počet pravých rostlin E.phosphorea, která je u nás docela vzácná.

Takže v zásadě je to poměrně nepohledná rostlina, ale pokud provedete ono vyloupnutí, osamostatnění jednoho stonku E. pteroneura, můžete se potěšit jeho architekturou, ozdobou mírně stočených hran a objevit spoustu dalších detailů. To si myslím, že je i prapůvodní myšlenka původního čínského bonsajového umění – přinést si domů kousíček přírody, dát jej do nádoby a pozorovat. Obdivovat a nechat na sebe tu přírodu působit. A může to být třeba tráva, kapradina, cibulka, keřík a nebo v našem případě i sukulent. To všechno opravdu může naplnit původní myšlenku bonsaje, ve smyslu část krajiny v misce.

Něco k pěstování – E. pteroneura (pokusil jsem se přeložit ono ptero-neura, ale vyšlo mi křídlo-nerv, což je nesrozumitelné) nepotřebuje úplný úpal, doporučuje se mírný polostín, ale zdá se mi, že jí slunce spíš prospívá než ubližuje. Zálivku je třeba volit podle velikosti květníku, rostliny a vysychavosti substrátu. Ale opět je lepší to s vodou (či hnojením) nepřehánět a ščagél trochu potrápit. Hlavně je vhodné  udržet stojatost stonků a také jejich rozumné množství, aby stále zůstala ona překvapivá pohlednost mladé rostliny. Rozmnožování E.pteroneura je zajisté možné výsevem, ve skutečnosti se množí výhradně snadným řízkováním. Proto je dostupnost této jihomexické euforbie poměrně vysoká, což umožní zástupům budoucích ščagelářů pořídit si pěkný exemplář k případnému malému filosofování.

Pro ZL:  V. CH. Chróstal

Summary:

Description and experiences with growing of Euphorbia pteroneura from Mexico and Guatemala.

Fotografie 2:

1. Vrcholy stonků

2. + 3. Květy - cyathia